Sebevědomí, sourozenci a vrstevníci

Příchod nového sourozence může být pro malé dítě extrémně srdceryvnou zkušeností, která otřese jeho důvěrou ve vlastní cenu. Dítě není jen nadšené a zamilované, ale také šokované a zoufalé. Jedna matka se mi upřímně svěřila, že vzpomíná na narození své sestřičky jako na mimořádně traumatickou událost svého života. Byly jí tehdy čtyři roky a cítila se, jako by její život tragicky skončil. Myslela si, že vše prohrála a že ji nahrazuje někdo lepší. Můj nejstarší syn Jonatán to výborně vyjádřil, když jsem čekala druhé dítě: „Proč chceš dalšího Jonatána?" zeptal se mě.

Veškeré přípravy rodičů se většinou ukazují nedostatečné v okamžiku, kdy se nový sourozenec narodí. Vaše dítě si začne přát, aby se vše vrátilo do doby, kdy bylo jedináčkem nebo nejmladším dítětem v rodině. Zkuste si představit sami sebe na místě dítěte, abyste plně pochopili, co s příchodem sourozence může pociťovat. Přestavte si svého partnera, jak si přivede domů novou manželku (manžela), navíc s obrovským a zjevným nadšením. Vysvětlení je na první pohled logické; jste spolu přece tak šťastní a vy jste tak úžasná, tak proč si nepřivést dalšího partnera a být ještě šťastnější?

Představte si ještě, že překonáte prvotní šok, a rozvádějte naznačený scénář co možná nejpodrobněji do každodenního života. Kdykoli se otočíte, uvidíte svého drahého, jak miluje novou partnerku a očekává od vás, že se s ní s radostí o vše podělíte. Navíc máte být blízkou a milující přítelkyní této bytosti. Promítejte si před očima skutečný Příběh, který zapadá do vaší rodiny, do vašich aktivit a míst, kde pobýváte. Uveďte novou partnerku ke stolu, do postele a na dovolenou; představte si ji na výletě, jak vaří, jak se objímá, vyjadřuje city a sdílí s vámi intimní osobní okamžiky Jsem si jistá (se vzácnými výjimkami), že se vás zmocní velmi nepříjemné emoce. A když se do toho ponoříte opravdu hluboko, budete se cítit doslova mizerně a zmoženě. Zachvátí vás pocit bezmoci a strachu, že neexistuje jiné východisko z této situace, než se zbavit toho „vetřelce", což také děti často vůči sourozencům cítí a fantazírují.

Mnoho dětí chová lásku k sourozenci, dokud je ještě miminko; jak ale začne lézt kolem a pohybovat se jako oni, dostaví se odložený šok a dítě začne projevovat známky stresu. Teprve tehdy pochopí, že to není jen miminko a „hračka", kterou mají, ale další lidská bytost. A že se musí dělit o hračky, o pozornost rodičů a o zmrzlinu se svým „soupeřem".

Jak dítě zareaguje na nového sourozence, se velice liší u jednotlivých dětí a závisí na věku. Většina starších dětí, tak od sedmi let, nového sourozence přijme dobře, ale malé dítě, které ještě potřebuje podobnou pozornost, jakou vyžaduje miminko, prožívá velmi pravděpodobně obtížné období. Malé dítě se obává, že ztrácí cenu a že ho miminko vytlačí, zatímco starší dítě se už těší, jak se bude o malého sourozence starat.

V současné rodině bývají jen dva rodiče. Když přichází další dítě, nastává napětí, protože chybí dospělý, který by se o všechny staral. Soupeření a pochybnosti o sobě se rychle zabydlují, jako by je nové dítě přinášelo s sebou. Měřítkem vlastní hodnoty dítěte se stává otázka, kdo je lepší a kdo dostává více pozornosti a lásky. Nároky, které sourozenecká rivalita přináší, nejsou samy o sobě špatné a není nutné se jim vyhýbat, je jen třeba si je uvědomovat, aby byly příležitostí k růstu a ne k uvadání. Abyste podpořili své dítě vedle nového sourozence, musíte chápat, jak to asi prožívá, a zůstat s ním v kontaktu a těšit se z něj.

Někteří rodiče věří, že se tenzi mezi sourozenci dá zabránit. S pomocí prarodičů a dalších se jim to do určité míry může podařit. Ve většině rodin se tomu ale zabránit nedá. Rodiče s tím většinou začnou něco dělat až tehdy, kdy starší dítě již projevuje známky stresu a otřeseného sebevědomí, protože se zdá, že to vzniklo náhle. Rodiče mi často říkají: „Nikdy jsme podobné problémy neměli. Naše děti se mají vzájemně rády." A přece jednoho dne jedno dítě začne napadat druhé a překvapení rodiče mi telefonují o radu.

Jakmile dítě začne být agresivní vůči sourozenci nebo vůči vám, jakmile fňuká, lepí se na vás, je vzteklé a regresivní, nebo projevuje jiné známky stresu, který se zřejmě vztahuje k sourozenci, ocitlo se již v zoufalství. Obává se, že ho už nemáte rádi a že nemá žádnou cenu. Pokud se snažíte jeho projevy úzkosti zastavit, vyvodí si z toho, že je opravdu špatné a bezcenné. „Maminka mi brání, abych ubližoval miminku. Chrání mimino. Mimino je hodné. Špatný musím být já." Zahořklost vůči sourozenci pak roste mílovými kroky. Čím více se snažíte citlivě ho naučit, aby byl laskavý a milující, tím osamělejší je ve svém neštěstí, na hony vzdáleném laskavosti a lásce. Může si přát obrátit osud a ve fantazii se sourozence zbavuje. Pak má pocit viny a méněcennosti a bludný kruh je plný bolesti a chování dítěte se zhoršuje, jak se hroutí jeho obraz sebe sama a narůstá v něm úzkost.

Abyste pomohli dítěti projít tímto náročným obdobím, nenadávejte mu a místo toho uznejte jeho pocity. Můj prostřední syn Lennon měl těžké období, aby přijal mladšího bratra. Uvádím jeho příběh:

Pětiletý Lennon se k ročnímu bratrovi choval s láskou a citlivě. Jednoho dne zčistajasna začal z rukou malého bratříčka vytrhávat hračky a vypadalo, že ho uspokojuje, když Oliver pláče. Nejprve jsme ho nabádali, aby byl laskavý, a snažili jsme se mu vysvětlit, že Oliverovi se to nelíbí. Ale Lennon byl ještě agresivnější. Pochopila jsem, že potřebuje víc než laskavé upozornění.
Příště, když se to stalo, jsem Lennona objala, místo abych ho žádala, aby přestal, a řekla jsem: „Chtěl bys, abychom tu byli jen ty a já, bez Olivera, jako dřív?"
Lennon vypadal nejistě a nic neřekl. Očekával kázání, které by mu lépe zapadalo do jeho představy, že je ten „špatný".
„Chybí mi, že nejsem s tebou," řekla jsem.
„Ne, nechybí," Lennon zašeptal.
„Takže když mě vidíš, jak stále chovám miminko, cítíš se opuštěný?" Lennon přikývl.
„A říkáš si, že se o tebe máma nestará?"
Vzala jsem ho do náručí a řekla: „Tolik my schází, že nejsem jen s tebou. Pořád tě mám ráda. Když chovám Olivera, mám ráda tebe." Lennon se díval na zem a zdálo se mi, že se cítí provinile, a myslí si, že si nezaslouží mou lásku, protože má možná násilné fantazie o bratrovi.
„Chtěl bys hodit mimino do popelnice?" zeptala jsem se.
Lennon se podíval vzhůru. „Jo," řekl, a tak jsme dali imaginární mimino do popelnice.
„Ukaž mi, co ještě bys rád udělal s Oliverem? Tady máš panenku." (Otec byl s Oliverem a Jonathanem v jiném pokoji, takže bratrovu hru neviděli.)
Když Lennon přehrál nějaké své fantazie, řekla jsem: „Chápu, jak se cítíš. Je to v pořádku, že máš tyhle myšlenky. Příště, až se tak budeš cítit, přijď za mnou a ukážeš mi, co chceš udělat Oliverovi. Jsem ráda, když vím, jak se cítíš a co si představuješ, a vždycky mi to můžeš na panence předvést."
Příště, když Lennon zlobil bratra, dala jsem mu zase panenku, aby mi předvedl (v jiném pokoji), co udělá Oliverovi. Udělal to, a tak jsme to dělali, dokud potřeboval. Uplynuly tři dny a Lennon sám za mnou přišel, když chtěl zlobit bratra. Místo, aby ho zlobil, řekl: „Mami, ukážu ti, co chci provést Oliverovi."
Šel se mnou vedle a ukázal mi, jak sám zabránil tomu, aby skutečně Oliverovi ubližoval. Dělal to tak dál. Za dva týdny mě poprosil, abych se zas zúčastnila jeho fantazií s panenkou, ale místo aby předváděl, jak ubližuje Oliverovi, chtěl dělat s panenkou to, co měl Oliver rád a čemu se smál. A tím skončila jeho agresivita vůči bratrovi.

Nedramatizovala jsem Lennonův příběh, ani jsem ho nepovažovala za skutečnost, jen jsem ho uznala a hrála hru s panenkou. Dala jsem mu najevo, že ho miluji, ať je v mém náručí kdokoli, že mi chybí doba jen s ním a že má láska k němu jen roste. Svým postojem a důvěro jsem mu dala najevo, že věřím jeho vnitřní síle a že tuto bolestnou fází překoná. Otevřeně jsme o tom mluvili. Byl v depresi a ptal se mě, jestli neexistuje nějaký lék na ubližování bratrovi. Ve skutečnosti nechtěl Oliverovi ubližovat; jen strašně moc chtěl získat zpět svůj klid a pocit vlastní ceny - a to se mu podařilo.

Vedle uznání a přijetí je důležité, aby každé dítě mělo samostatně nějaký čas s maminkou a tatínkem. V nukleární době jsou matka a otec vzácné zboží, o které se soupeří. Ale soupeření a napětí ubude, když se potřeba pozornosti u každého dítěte uspokojí.

Ať už uspějete jakkoli v této akrobatické snaze vyhovět potřebám dětí, chvíli si odpočinete™ když vše dobře běží, a pak zase znovu a znovu hasíte požáry. Sourozenecké napětí je jako příliv a odliv a odráží sebevědomí dětí a dynamiku vaší rodiny. A tak si užívejte období klidu, ale buďte ostražití k opakovaným projevům stresového chování, abyste se o dítě postarali dříve, než stres způsobí trvalé škody na jeho sebevědomí.

Jak spolu sourozenci vyrůstají, přílivy a odlivy v jejich vztazích se stanou součástí života. Stejně jako dospělí procházejí děti obdobím klidu, následovaným boji a nejistotou. Dítě, jehož sebevědomí opakovaně narušuje sourozenec, kamarád nebo příbuzný, potřebuje čas spolu s milujícím rodičem, aby si znovu vybudovalo víru v sebe. To může znamenat, že staršího sourozence (je-li dost velký) pošleme na den k babičce, oddělíme dětem pokoje nebo jim připravíme nové činnosti spolu s námi nebo s kamarády, aby se dítě zase cítilo jako hodnotná bytost. Zajistěte každému dítěti, aby mohlo jít svou cestou, kde nesoupeří se sourozencem, ani se s ním nemusí dělit, a jednejte s každým dítětem individuálně. Nikdo se necítí milován v páru nebo ve skupině.

Jedinou překážkou sebevědomí je myšlenka, která dítěti říká, že nemá hodnotu. Vytváří příběh, který dokazuje méněcennost a selhání. Zbavte ho důkazů a celý příběh se rozpadne. Když mu říkáte, aby neubližovalo miminku, má důkaz, že je zlé a že ho nemáte rádi (chráníte miminko před zlým dítětem). Můžete celé drama zažehnat tak, že dítě obejmete ve chvíli, kdy chce ublížit bratříčkovi, uznáte jeho potřeby a poskytnete mu nějakou možnost, jak vyjádřit své fantazie Když s ním bojujete, posilujete jeho bolest; když se k němu přidáte v jeho bloudění, projde s vámi do příběhu lásky.