Separační úzkost a potřeba pláče
Publikováno 01.09.2014 v 12:39 v kategorii Naomi Aldort, přečteno: 174x
...z knihy Vychováváme děti a rosteme s nimi (8. část z kapitoly třetí - sebevyjádření)
V konceptu uvolňování bolesti pomocí slz se občas zachází příliš daleko. Kdysi se mne jeden přítel zeptal, proč beru svého syna, tehdy batole, s sebou na přednášku. Odpověděla jsem, že když ho nevezmu, bude se cítit vystrašený a zoufalý (a kromě toho byl ještě kojený). Klidně bys mohla odejít, protestoval můj kamarád, protože by byl s otcem, a ten by jeho pocity vnímal. Kdyby plakal, zbavoval by se dřívějších ublížení způsobených nevšímavostí. Mé dítě ale nemělo žádná stará zranění z nevšímavosti, kvůli kterým by mělo plakat, a já jsem mu vůbec nechtěla takovou zkušenost zprostředkovat. Takže jsem syna vzala na svou přednášku a na všechny další, dokud to potřeboval. Když byl zralý aby mě nechal odejít, vůbec neplakal; začal sám se svou separací (odloučením) a byl klidný i beze mne. Protože jsem věřila, že všechny emoční projevy mého dítěte představují skutečné a naléhavé potřeby blízkosti a bezpečí, jednoduše jsem je naplňovala.
A i kdybychom věděli o staré bolesti, která by se mohla vyhojit, jak navrhoval můj přítel, není důvod, abychom dítěti vytvářeli příležitosti k pláči. Samo si vytvoří okolnosti, za kterých ventiluje stará zranění, pokud cítí, že se může bezpečně vyjádřit. Dále v této kapitole uvedeme příklad dítěte „zpracovávajícího stará zranění".
Pouze tehdy, když okolnosti vedou k nezbytnému odloučení (jakým je například hospitalizace), kterou skutečně nemůžeme odvrátit, poskytneme podpůrnou pozornost strachu a slzám dítěte; uznáváme a podporujeme dítě vzhledem k životním okolnostem, ale nejsme strůjcem podobných událostí. Jinými slovy, uznejte pláč dítěte, ale nebuďte příčinou jeho slz.
Je-li separace nevyhnutelná, není naším úkolem odvést dítě od jeho pocitů, ale spíše potvrdit jeho prožitek tak, že se může plně vyplakat a uvědomit si cenu své zkušenosti. Podobně když se vracíte po nějaké době nepřítomnosti a nalézáte zuřící dítě, nemusíte zastavovat jeho projevy nebo mu dávat dárky, abyste je uklidnili. Měli byste především projevit uznání a péči a vyjádřit vlastní stesk a lásku, nejspíše nasloucháním a chováním v náručí. Dítě se zotaví ze zoufalství separace pláčem nebo projevením strachu a frustrace, je-li obklopeno uznáním, pozorností a láskou. Vaše neochvějná podpora mu předává zprávu, že je dokonale schopné tuto zkušenost zvládnout.
A i kdybychom věděli o staré bolesti, která by se mohla vyhojit, jak navrhoval můj přítel, není důvod, abychom dítěti vytvářeli příležitosti k pláči. Samo si vytvoří okolnosti, za kterých ventiluje stará zranění, pokud cítí, že se může bezpečně vyjádřit. Dále v této kapitole uvedeme příklad dítěte „zpracovávajícího stará zranění".
Pouze tehdy, když okolnosti vedou k nezbytnému odloučení (jakým je například hospitalizace), kterou skutečně nemůžeme odvrátit, poskytneme podpůrnou pozornost strachu a slzám dítěte; uznáváme a podporujeme dítě vzhledem k životním okolnostem, ale nejsme strůjcem podobných událostí. Jinými slovy, uznejte pláč dítěte, ale nebuďte příčinou jeho slz.
Je-li separace nevyhnutelná, není naším úkolem odvést dítě od jeho pocitů, ale spíše potvrdit jeho prožitek tak, že se může plně vyplakat a uvědomit si cenu své zkušenosti. Podobně když se vracíte po nějaké době nepřítomnosti a nalézáte zuřící dítě, nemusíte zastavovat jeho projevy nebo mu dávat dárky, abyste je uklidnili. Měli byste především projevit uznání a péči a vyjádřit vlastní stesk a lásku, nejspíše nasloucháním a chováním v náručí. Dítě se zotaví ze zoufalství separace pláčem nebo projevením strachu a frustrace, je-li obklopeno uznáním, pozorností a láskou. Vaše neochvějná podpora mu předává zprávu, že je dokonale schopné tuto zkušenost zvládnout.
Komentáře
Celkem 0 komentářů