Štědrost a láska někdy bolí ale nemusí :)
Publikováno 30.09.2014 v 22:03 v kategorii k zamyšlení..., přečteno: 406x
Milovat druhé nebo je obdarovávat svým úsměvem, svou pomocí nebo dary je skutečně opravdové a ryzí, pokud je to bez jakéhokoli očekávaní. Pokud očekávám nazpět nějakou odezvu a je kladná, může mi to přinést dočasně radost, pocit, že mě někdo potřebuje, že mě má někdo rád. Je to však sebeklam. Protože pokud nám není podle našeho očekávání opětováno, přichází pocity zklamání, sebepodceňování, samoty, deprese. Vidíme, že naše přehnaná snaha dokonce přináší i negativní reakce druhých - přirozeně reagují tím, že si nás o to méně všímají, méně si nás váží, zavrhnou nás, odsoudi nebo třeba i okradou.. Tyto reakce v nás pak mohou vyvolat zcela zbytečně pocit nevděku, ponížování, odsouzení, zesměšnění, podceňování sebe sama, za dobrotu na žebrotu, že jsem se na to nevykašlal, dělám ze sebe blbce... Bere nám to energii, jsme z toho celí vyšťavení a přitom to myslíme s druhými tak dobře.
Pokud chci druhého milovat, něco darovat, obětovat i kus sebe, tak mi má být fuk, jaké budou reakce. Maximálně mě to potěší. Současně ale počítám i s variantou a jsem s tím dopředu smířená, že když to radost nepřinese nebo dokonce budou i negativní reakce, že přesto nikdy nebudu litovat, že jsem to udělala, zkrátka mi to bude fuk. Předem mi bude jedno a vůbec nebudu řešit to, jestli mě ten druhý má pak o to radši nebo jestli si mě alespoň všimne. Když nečekám nic nazpět, naoplátku, je to bezpodmínečné, tak mi pak nic nevadí. A nicnevadění je přeci ta pokora :)
Pokud chci druhého milovat, něco darovat, obětovat i kus sebe, tak mi má být fuk, jaké budou reakce. Maximálně mě to potěší. Současně ale počítám i s variantou a jsem s tím dopředu smířená, že když to radost nepřinese nebo dokonce budou i negativní reakce, že přesto nikdy nebudu litovat, že jsem to udělala, zkrátka mi to bude fuk. Předem mi bude jedno a vůbec nebudu řešit to, jestli mě ten druhý má pak o to radši nebo jestli si mě alespoň všimne. Když nečekám nic nazpět, naoplátku, je to bezpodmínečné, tak mi pak nic nevadí. A nicnevadění je přeci ta pokora :)
Komentáře
Celkem 4 komentáře
Pavel 04.10.2014 v 01:56 Marcus Aurelius (zaměstnání - císař římského impéria):
Jestliže jsi prokázal dobro a někdo jiný dobra zakusil, proč se jako pošetilec sháníš navíc ještě po třetím - po slávě dobrodince nebo dokonce odplatě?
Jedno svaté slovíčko
je to Nevadí
pohladí ti srdíčko
nikdy nezradí.
dobro.infoblog.cz 05.10.2014 v 11:19 přimělo mě to podívat do wiki a stáhnout Hovory k sobě :)
...tisíce let tu ty informace máme, že nám to ale trvá, že :)
...děkuji...
Pavel 28.10.2014 v 02:40 Když jsem si Hovory koupil (později jsem zjistil, že mi přišly v den Markova narození) pocítil jsem úžasnou blízkost člověka - jak to, že mi někdo takhle rozumí?? A vůbec nehrálo roli, že máme docela jiné postavení, národnost, jazyk, osud, vzdálenost místa a strašlivou vzdálenost času - to všechno jako by nebylo nic, věci naprosto bez významu ! Přes to všechno se lze v takovém případě snadno přenést. Jestli bych chtěl, aby tu Markus byl ? I kdyby stál vedle mě, nic by to nezměnilo na tom, jaké by bylo naše Sdílení. Dnes vím, jak se s ním setkat, na čem to záleží.
dobro.infoblog.cz 01.11.2014 v 22:21 Je úžasné rozpoznat ve vnějším světě sám sebe, své pocity, prožitky, které doposud nebyly pojmenovány. Při takových setkáních přestáváme věřit, zjišťujeme, že již víme. Je zajímavé, že vývoj lze pozorovat jakoby naruby. Naše procítěné prožitky - minulé zkušenosti jsou nám stvrzovány následnými informacemi sdělenými z vnějšku. Není to tak, že nevědomý člověk hledá nové informace, aby se duchovně posunul někam výš. Tak to nefunguje. Informace nám přicházejí sami, "náhodou", až když je můžeme sdílet. Docela dobře si dovedu představit, že čas ani neexistuje. Ve stejnou chvíli mohu být kdekoliv, jako když hrábnu do pytle, ve kterém se nachází veškerá minulost, přítomnost i budoucnost dohromady, a já si mohu vybrat, co si z pytle zrovna vytáhnu.