Tělesné hry

Tělesné hry mohou být zábavnou a účinnou terapií nebo mohou ještě zesilovat dětský pocit bezmocnosti. Děti většinou mají v oblibě tělesné soupeření a získávají z divokých her tělesnou a psychickou odolnost. Poslouchejte, když si děti hrají; uslyšíte nářek vzápětí následovaný salvami smíchu. Většinou vás vůbec nepotřebují, a pokud nemáte jistotu, co se děje, zkontrolujte to tak, aby vás děti neviděly. Když váháte, zeptejte se jich, abyste získali informace. V naprosté většině vám dítě, o které se obáváte, řekne něco jako: „Je to jen hra, mami. Děláme si legraci." A citlivějšímu dítěti řekněte, že za vámi může přijít, kdyby se mu hra vymykala z rukou. Jsou-li vztahy s dětmi založené na důvěře, můžete si být jisti, že se dítě ozve, až vás bude potřebovat.

Máte-li i přesto obavy o bezpečnost dítěte během zápolení, důvěřujte své intuici a zkontrolujte, o co jde. Děti, které jsou emocionálně v pořádku, si nejspíše budou hrát bezpečně a rozumně; ale stejně se šikanování mezi mladými vyskytuje. Působila jsem jako terapeut mnoha dospělých, kteří byli zastrašováni, zneužívání a trápeni sourozenci a vůbec nechápali, proč o tom rodiče nic nevěděli.

Telefonovala mi matka, která se zhrozila, když zjistila, že nový kamarád zamkl jejího šestiletého syna do skříně, zatímco dospělí seděli na návštěvě v jiné místnosti. V cizím domě bylo dítě příliš zastrašené, než aby se ozvalo, ale s maminkou se cítilo bezpečně, a tak jí později vše řeklo.

Dítě, které zná svou moc, nemá potřebu uchylovat se k destrukci nebo k týrání, zatímco dítě, které se cítí neschopné a bezmocné, to klidně udělá, zejména pokud nemá žádný bezpečný způsob, jak se projevit. Někdy jsme překvapeni zjištěním, že naše klidné a roztomilé dítě fyzicky napadá sourozence nebo kamarády.

Jednoho dne úplně znenadání devítiletý Jeremiáš zatlačil mladšího bratra na podlahu a bránil mu v pohybu. A dělal to pak každý den, přestože to bratr očividně nesnášel. Jeho maminka Marta byla zmatená, Jeremiáš byl hodné dítě. Vůbec netušila, co se děje, protože ani ona, ani její muž nikdy Jeremiáše neutlačovali. Denně s ním seděla a snažila se věc probrat a pochopit jeho motivy.
„Máš pocit síly z toho, že omezuješ bratra?" ptala se ho Marta při jednom rozhovoru.
„Já nevím," řekl Jeremiáš, „neumím se ovládnout."
„Chápu. Ale copak ti to přináší uspokojení?" pokračovala Marta.
Jeremiáš mlčel a zdál se ponořený do sebe. Když pozvedl zrak, měl ve tváři vítězný úsměv a oznamoval: „Už vím." A pověděl mamince, že na táboře ho přepral starší kluk a že od té doby má potřebu přemáhat bratra. Jeremiášova sebeanalýza byla natolik jasná, že mohl sám s lítostí vidět, co bratrovi prováděl. Když mluvil o táboře, byl vyděšený.
„Strašně jsem se bál, mami," řekl, „a cítil jsem se tak zahanbený, že jsem slabší."
„A ten kluk, co tě srazil na zem, byl větší než ty?" zeptala se Marta s láskou.
„Ano. Byl veliký a já se cítil tak malý."
Marta dál poslouchala a vyjadřovala pochopení. Jeremiáš mluvil s maminkou o svých pocitech, a ta mu naslouchala a uznávala ho. Výsledkem bylo, že už pak neměl potřebu být silnější než bratr.

Kdykoli si vaše dítě začne dovolovat na někoho mladšího, zjistěte si, zda nemá strach z nějaké zkušenosti doma či jinde. Manipulace a strach provokuje agresivní chování jako způsob, jak si aspoň trochu dodat pocit síly a sebevědomí. Aby škodlivé projevy moci přestaly, musíme dávat na dítě dobrý pozor, zajímat se o jeho život mimo domov a také vědět, co se děje doma mezi rodinnými příslušníky, nebo když přijde návštěva. Pečlivě dítěti naslouchejte. Pomozte mu, aby se vyjádřilo tím, že mu dáváte vhodné otázky jako: „Chtěla bys nosit oblečení své sestry, kdykoli se ti zachce?", „Chtěla bys, aby si s tebou hrála podle tebe?", „Bála ses, když tě strašila?" Umožněte dítěti rozhodovat tak, aby mělo vliv na svou situaci. Hrajte s malými dětmi mocenské hry a dejte starším dětem příležitost, aby své pocity sdělily a měly zodpovědnost.

Pro dospělé je těžké spolu vyjít; pro děti též. Nechtějte po dětech, aby spolu vycházely lépe, než samy dovedou. Aby se částečně zmírnila sourozenecká rivalita, věnujte se zvlášť každému dítěti, jeho potřebám, jídlu a zájmům. Dítě, které je agresivní nebo zlobí ostatní děti, se cítí bezmocné a strádá nedostatkem moci; buďte k němu laskaví a věnujte mu pozornost. Můžete mu číst knihu, hrát si s ním mocenské hry, jít na procházku spolu s ostatními dětmi nebo se připojit k jeho hře.

To, že dětem věříme, neznamená, že si jich nebudeme všímat. Můžeme se k jejich hrám přidat, postarat se o to, co potřebují, nesmíme ale nikomu stranit, ani nikomu brát jeho moc. Když mi rodiče vykládají (při soukromých konzultacích a na skupinách), jak byli zneužíváni, zesměšňováni a ponižováni sourozenci, vždy litují, že jejich rodiče tehdy nezasáhli. Děti si někdy vzájemně skutečně způsobí velikou bolest; zabránit tomu ale můžeme nejspíše tak, že plníme základní emocionální potřeby každému dítěti a jsme v jejich životě přítomni.

Není dobré přepínat dětskou emoční odolnost a nechat děti, aby si hrály za hranice svých možností. Jistě byste sami nechtěli být přemoženi „kamarádem", zatímco váš milující partner sedí vedle v pokoji a vůbec nezasáhne. Děti potřebují ochranu a spoléhají na nás, že jim J1 poskytneme. Předpokládají, že pokud nijak nezasahujeme, je to v pořádku, jak se s nimi zachází. Nepouštějte se do společných akcí, které nefungují, a věnujte pozornost každému dítěti zvlášť a dělejte s ním jeho činnosti; společné hraní pak nebude na obtíž, ale hezký čas pro všechny.