Tělo, duše, duch 2/9

Pokud jste pod touto kletbou, potom je pro vás zcela přirozené, že v životě jsou „dobré" chvíle a „špatné" chvíle. Vůbec se nepoza­stavíte nad tím, proč by to tak nebylo. Většina lidí věří, nepochy­bují o tom, že nemůže být stále jen to dobré. V tom spočívá ona kletba. Lidé věří, že jednou jsou dole, jednou nahoře. Nemůže být světlo bez tmy. Bez práce nejsou koláče. V mnoha rozdílných přípa­dech je stále hluboko uvnitř zakořeněna tato myšlenka, toto dog­ma, tato kletba. Právě to je ona brzda v rozletu. Právě to mnohým neumožňuje plně žít, protože prostě věří tomu, že to není možné. Od dětství jsou v tom utvrzováni. Potom není divu, že když je někomu chvíli dobře, něco se mu daří, ihned na pozadí vystoupí rozum a říká: Pozor, už se to blíží, bude hůř, dobře už bylo. Tím si to celé vlastně způsobujete sami. Ale proč by se to mělo střídat? Nezpochybňujeme zde nyní existenci protikladů. Proč je skrze tuto „šablonu" protlačován život, lidské bytosti, dokonce Bůh?

Není „dobře" a není „špatně". Stejně jako nejsou žádné náho­dy. Náhoda prostě neexistuje. Jako náhodu danou situaci vnímá jen rozum, protože nedokáže ze své zkušenosti určit kauzální sou­vislost. To znamená, že nedokáže určit příčinu, jejímž následkem by mohla daná situace být. Stejně jako jsem uvedl, že protiklady jsou kletbou, že ovlivňují jistým způsobem vnímání lidí, stejně tak je kletbou kauzalita. Není pravda, že vše má svou příčinu a vše má svůj následek. Takto jsou situace posuzovány rozumem. Na základě chápání rozumu byl stvořen jak systém protikladů, tak systém příčiny a následku (kauzalita).

V mnoha případech se při rozhodování dostanete do situace, kdy si kladete otázku, co je dobře. Přemýšlíte tak zejména o ná­sledcích daného rozhodování (o kauzální souvislosti).

Odpověď zní: nic není dobře a nic není špatně. Vše nemusí mít svou příčinu. Přítomnost se vylučuje z kauzální souvislosti, protože příčina vede z minulosti k následku v budoucnosti. Prostě jsou různé (nekauzální) varianty. Stejné je to s proti­klady v přítomnosti. V přítomnosti není protikladů, neboť dobré a špatné přirovnáváme k tomu, co bylo (minulost), nebo k tomu, co z toho bude (budoucnost). Mnoho událostí je dobře nebo špatně právě podle toho, z jakého úhlu pohledu se na ně díváte. Například pokud zmeškáte autobus, který hava­roval, je zmeškání původně pokládané za špatné vlastně dobré. Takových příkladů je mnoho.

Při tvorbě reality se s těmito dogmaty budete setkávat sami v sobě. Neustále vám bude rozum nabízet nesčetné „nezpochybni­telné" scénáře toho, co se stane „když".

Toto je velmi složité téma. Ústředním bodem, který nám ukáže cestu, je opět střed kříže, tedy přítomnost. Ono dob­ře a špatně totiž přímo souvisí s následkem, který přijde. Kdy? No přece v budoucnosti. V přítomnosti není příčin ani ná­sledků, není dobrého ani zlého. V přítomnosti je nekonečno a život, ničím neohraničené, ničím nespoutané. Pro egoistický ro­zum nepochopitelné. Proč? Protože rozum, jak jsem uvedl v před­chozích kapitolách, se cítí býti smrtelným. Strach ze smrti ho vede k přemýšlení. Proto se snaží někdy až fanaticky zkoumat a doka­zovat své pravdy (Komu? Především sobě!) stejně jako lidé, kteří jsou pod jeho vládou, pod vládou rozumu. S rozumem je to jako s řidičem limuzíny. Řídí limuzínu, na cestě se sám rozhoduje, kudy má jet. To mu pán (duše) dovolí. Cílové místo zná nejprve jen pán (duše). Cest je mnoho a řidič se podílí na výběru, jen se podílí, nerozhoduje, protože řidič (rozum) neví, proč právě tam má jet. Ve skutečnosti není tím, kdo rozhoduje, jak a kam se pojede. O tom rozhoduje ten, kdo sedí vzadu, pán. Pokud ovšem rozum (řidič) převezme kontrolu a začne se řídit sám sebou, je to pro toho vzadu změna, ztrácí kontrolu. Rozum přestal být služebníkem a začíná se chovat jako pán. Pozor, pozice se nemění. Řidič stále zůstává jen řidičem a pán je stále pánem. Problém je v tom, že za volan­tem limuzíny (těla) je řidič, pán řídit neumí. Z řidiče se stává „pán" a z pána rukojmí. Řidič už nejede tam, kam měl, jede podle sebe. Nastává vnitřní boj (obrazně řečeno uvnitř limuzíny) mezi řidi­čem a pánem. Stejné je to v lidském těle, kde je řidičem rozum a pánem vlastní bytost (duše). Jen pokud jsou ti dva za jedno, může cesta (životem) probíhat perfektně. Jakékoliv rozpory vedou jen k disharmonii. To jsou vlastně nemoci, úrazy apod. Většinou je řidič silnější než pán a svého pána přemůže. Pro celou posádku je to ale cesta do neznáma, protože řidič neví, jen předpokládá, pře­mýšlí, vyvozuje. Pán ví, ale nemůže nic dělat. Snad jen přesvědčit řidiče, aby toho nechal. Řidič je rozum, potřebuje tedy rozumové důkazy. Stačilo by tedy nechat ho jet životem a párkrát se nabou­rat a říci: vidíš, poslechni mě, já vím, kam jsme měli jet. Rozum by to jistě udělal. Toto přirovnání platí jen v dětství, kdy lidská by­tost není ještě pod nadvládou přítomných bytostí. Právě tyto pří­tomné bytosti dávají rozumu falešnou jistotu správné volby.

V příkladu s limuzínou by to vypadalo třeba nějak následovně. Přehlédněte opět jistou účelovost a naivitu příběhu.

Existuje politik a jeho věrný řidič. Existuje odpůrce politika, který ho chce zabít. Odpůrce i politik jsou veřejně známí, takže se k sobě nemůžou přiblížit. Bezpečnostní opatření politika to ne­umožňují. Je tedy najat řidič, aby politika odvezl mimo tato bez­pečnostní opatření. Odpůrce politika najme zprostředkovatele, aby oslovil řidiče s nabídkou. Řidiči řeknou, že politik má těžkou nemoc, že oni jsou lékaři a mají zázračný lék na nemoc jeho pána. Řidič si řekne, pokud politik umře, ztratím práci (umřu s ním). Ři­dič slouží pánovi nadevše a sám se rozhodne mu pomoci. Uvěří, že jinak to nejde. Bere věc do svých rukou. Souhlasí s předloženým plánem.

Řidič má za úkol dovézt pána na určené místo do nějaké pod­zemní garáže, kde čeká odpůrce politika. Řidič si je jistý, že koná dobro pro svého pána. Podle názorů řidiče se jeho pán mylně domnívá, že řidič je ovládán a zmanipulován. Pán přece neví, jak to v normálním životě funguje (v této realitě - hrubohmotné), po­řád je jen ve své kanceláři (jemnohmotný svět, o kterém rozum nic neví) a nemá přímý styk s okolním světem, snad ani netuší, že je vážně nemocný.

Odpůrce, vědom si schopností politika, pro jistotu pronásledu­je limuzínu na motorce, kdyby politik řidiče přece jen přesvědčil nebo kdyby došlo k nějaké nehodě.

Řidič se s politikem po cestě i hádá, možná se i poperou a občas ztrácí kontrolu nad limuzínou a může ji i poškodit, ale nakonec dojedou na smluvené místo. První, co se stane, když přijde odpůr­ce politika k limuzíně, je to, že zastřelí řidiče. Protože pouze tak by mohl politik ještě uprchnout, kdyby si řidič uvědomil svůj omyl a s politikem ujel.

Nyní se na tento příběh podívejme z našeho pohledu jako na lidskou bytost. Řidič je rozumem a limuzína lidským tělem. Pán (politik) je vlastní bytostí, která tělo obývá (duší, chcete-li). Odpůrce politika je některou mocnou přítomnou bytostí. Jde mu o politika. Jde mu tedy o duši. Ten, kdo zahrál roli zprostředko­vatele, aby přesvědčil rozum, je také přítomná bytost, představují­cí např. nějaký duchovní proud, náboženské hnutí nebo egoismus. Pancéřovaná limuzína je tělo zvenčí nedobytné, dokonalé. Limu­zínu lze zničit buď tak, že ji hodně nabouráte (smrtelný úraz), nebo se dostanete dovnitř. Musí se tedy vytvořit nějaká štěrbina, kudy je možné tam proniknout. Je jasné, že o limuzínu nikomu ne­jde, tedy nejde o tělo. Jde o duši, vlastní bytost, jde o toho, kdo ví a má napojení na „vládu" (politik), tedy na Boha (duše). Zničíte ho buď tím, žezničíte tělo (limuzínu) zvenku, tedy bouračka, bomba apod., nebo se dostanete dovnitř. Potřebujete otevřít dveře, abyste se dostali k politikovi a mohli ho využívat pro sebe. Pokud není možné ho ovlivnit zvenku, pak se potřebujete dostat dovnitř, vy­pustit omamný (jedovatý) plyn a tím ovládnout politika. Dostat se do limuzíny (do těla) je možné jen tak, že vytvoříte nesoulad mezi rozumem a vlastní bytostí (řidičem a politikem). Politik se ovlivnit nedá, on má všechny informace, prohlédne to. Zbývá tedy jediná možnost, ovlivnit řidiče (rozum).

Zde si, prosím, uvědomte následující souvislost, která pro vás bude možná šokující. Pokud je tedy limuzína tělo, tak jedova­tý plyn je virus, infekce, obecně řečeno nemoc. Víte, že limuzína je pancéřová a není možné se do ní dostat. Stejně tak tělo je do­konalé a zdravé. U limuzíny musíte otevřít dveře. Politik je neo­tevře, není blázen. Otevře je řidič. U těla je to rozum, který uvěří, že je to možné. Uvěří, že je možné otevřít dveře a vpustit něko­ho dovnitř. Uvěřil tomu již dávno, v dětství, kdy mu bylo říkáno matkou (které bezmezné věří), že může nastydnout a z neumytých rukou dostat žloutenku a od nachlazeného kamaráda dostat chřip­ku a tak dále. Tento naprosto mylný mýtus podporovaný jednou z nejmocnějších přítomných bytostí - medicínou - je od samého počátku vštěpován lidským bytostem. Podporováno starozákon­ním Mojžíšovým bohem - „Prach jsi a v prach se obrátíš."

...pokračování kapitoly zde:   http://dobro.infoblog.cz/clanek/telo-duse-duch-3-9-41127/