Tělo, duše, duch 7/9
Publikováno 04.09.2014 v 16:22 v kategorii Tomáš Keltner, přečteno: 337x
...z 2. části knihy Transformace vědomí (30)
...pokračování kapitoly http://dobro.infoblog.cz/clanek/telo-duse-duch-6-9-41131/
Pokud nemáte víru, řídíte se pouze rozumem, pak jsou vám bližší
pocity strachu, cítíte se poraženi. Čím, snad životem, okolnostmi?
Nevěříte si, čím zřetelněji vám to někdo dá najevo, tím více jste
ochotni a schopni se bít za svou „čest". Je to totiž vaše slabé místo.
Prozradím vám jedno tajemství. Opravdoví mistři bojových umění (ale i mágové) vás dokážou „ovládnout" i bez fyzického kontaktu. Oni totiž vnímají, vidí (šestá čakra) slabiny v energetickém poli vašeho fyzického těla a jen tak se vás „dotknou" (jemnohmotné) na určitých místech. Jistě jste zažili situaci, kdy vás nějaká zpráva (slovo) doslova posadila na zadek, podlomila se vám kolena. Někdo něco, třeba ani ne přímo vám, řekl a vás to vnitřně zlomilo, možná jste i plakali. To se vás cosi energeticky dotklo. Stejné je to v případě, o kterém mluvíme. Záleží jen na tom, jak energii, kterou chcete někoho ovlivnit, nasměrujete. Použijeme příkladu, který jistě znáte. Protože to, že někoho jedinou větou naštvete, je vlastně to samé jako ony „tajné mistrovské údery". Nejde totiž o žádné fyzické (pohybové) umění, jde o práci s energií.
Zmiňuji to proto, abyste lépe pochopili, jak vás můžou ovlivňovat přítomné bytosti (případně jejich vtělení spojenci).
Mluvil jsem o tom, že člověk ovládaný rozumem, tedy strachem, vnímá život jako boj. Neustále musí překonávat nějaké překážky. Buď proto, jak si sám myslí, že mu někdo záměrně nepřeje (škodí), anebo podle něj proto, že to tak prostě je.
Takový člověk je vnitřně bez odvahy (definice odvahy viz výše), bez sebevědomí, což se snaží si doplňovat třeba různými „odvážnými" (adrenalinovými) aktivitami. Případně pokud se na to necítí, tak alespoň množstvím aktivit a aktivitami, které jsou zrovna „in", tedy poplatné času a místu. Také se snaží pomáhat a zachraňovat. Mívá mnoho „kamarádů", kteří ho „potřebují". Má to něco společného a tím je snaha získat pro sebe uznání ostatních (doplnit váhu sebe sama). Takový člověk to samozřejmě popírá. Říká, že to dělá, protože takový prostě je, nikoliv pro uznání ostatních. Není to pravda. Bývají to většinou velmi inteligentní, ale i egoističtí vězni ve svém vlastním těle, v životě, ve své vlastní realitě. Vzhledem k tomu, že podobné disharmonie vznikají většinou v dětství (případně v období asi do 21 let věku), je to na takovém člověku i fyzicky vidět. Tito lidé bývají obézní anebo křečovití. Jde o dva velmi podobné stavy (i když ne na první pohled), kdy se nedaří najít harmonii se sebou samým. Společným jmenovatelem je strach. Tito lidé mají většinou problémy se zažíváním, krevním tlakem, játry atd.
Vraťme se ale k tématu. Důležitá pro schopnost tvořit realitu je jednota vnitřního a vnějšího, tedy jemnohmotného a hrubohmotného, tedy vlastní bytosti a fyzického těla, duše a rozumu.
Odkaz na tuto jednotu najdeme v následující citaci:
Opět pravím vám: „Dohodnou-li se dva z vás na zemi o jakékoliv věci a poprosí o ni, dostane se jim od mého Otce, jenž je v nebesích."
Mat 18,19
Jinými slovy, pokud dojde k jednotě rozumu a duše - dohodnou se dva z vás (tří) a „poprosí", tedy uvědomí si, jak tvořit - stane se. Již dříve jsme si řekli, že rozum je vlastně mikrokosmem oproti vesmíru, který nás obklopuje, což je vlastně makrokosmos. „Otce" ve výše zmíněném výroku můžete tedy chápat jako makrokosmos. Je zde přímá analogie, podobnost s výrokem ze Smaragdové desky. To, co je dole, je stejné, jako to, co je nahoře. Tedy to, co budete tvořit uvnitř sebe (skrytě, v duši), se zrealizuje navenek (zhmotní se vaše „přání" v reálném světě).
Dovolte mi použít text církví nezahrnutý do Nového zákona. Ještě jasnější výklad najdeme totiž v Evangeliu podle Tomáše, ve kterém se praví:
„Když ze dvou uděláte jediné a vnitřní připodobníte vnějšímu a vnější vnitřnímu a to, co je nahoře, uděláte jako to, co je dole, a když to, co je mužské, a to, co je ženské, učiníte jedním jediným, aby mužskost nebyla mužskostí a ženskost ženskostí, když své oči budete mít na místě svých očí a ruce na místě rukou, nohy na místě nohou, obraz místo obrazu - pak vejdete do království."
Tomáš 22
Na tomto příkladu vidíte, že nezáleží na tom, které zobrazení pravdy použijete, zda Ježíšovo nebo Thóvtovo (Hermovo) ze Smaragdové desky. Pravda je světlem a světlo je jediné, jako je jediná pravda. Přidané náboženské nálepky, tedy dodatky a manipulace, jsou rozumové (hmotné). Jsou to stíny, kterými rozum brání světlu (pravdě).
Podobný odkaz je v následující citaci (přepis z roku 1898):
„A kdyžbys se modlil, nebývej jako pokrytci; obyčej zajisté mají v školách a na úhlech ulic stojíce modliti se, aby byli vidíni od lidí; amen pravím vám, žeť mají odplatu svou. Ale ty, kdyžbys se modlil, vejdi do pokojíka svého a zavra dvéře své modliž se Otci svému, kterýž jest v skrytě; a Otec tvůj, kterýž vidí v skrytě, odplatí tobě zjevně."
Mat 6,5
Modlitbu zde vnímejte jako zabývání se sebou, jako dosažení harmonie, jednoty rozumu a duše. Vnitřně nalézající člověk nemá potřebu se okázale hlásit k modlitbě. Původním smyslem modlitby (což je obdoba meditace) je osobní niterné hledání. Proto modlitba je aktem především osobním. Jde o osobní rozhovor (s Bohem). Žádná masová církevní akce tak, jak se v to vyvinula postupem času.
V další části je to zajímavější, hovoří se zde o Otci (Bohu), což chápejme třeba jako makrokosmos (vesmír), a to způsobem „Otec tvůj", tedy nikoliv energeticky zavirovaným (stádotvorným) výrazem „Otče náš". Pokračujme dál: „Otci svému, kterýž jest v skrytě" je tedy nehrubohmotný a vidí (vnímá) jemnohmotné (skrytě pro rozum). Proto je potřeba oné jednoty na jemnohmotné úrovni. Dále: „odplatí tobě zjevně", což je hrubohmotný, tedy hmotný realizovaný záměr pronesený (vyslovený) „skrytě", tedy jemnohmotné. Na úrovni rozhodnutí vlastní bytosti (duše) podpořené rozumem = jednota duše a těla (vlastní bytosti a rozumu)!
Jak vidíte, informace, které přináším, nejsou nové. Stejně tak nebyly nové ani tenkrát před dvěma tisíci lety. Jen je potřeba si je uvědomit a je to. Ještě jednou opakuji následující citaci:
„Neboť kdo má, tomu bude dáno;
a kdo nemá, tomu bude vzato i to,
čem se domnívá, že má."
Luk 8,18
Vlastně kdo má víru, dostane i rozum, kdo nemá víru, ztratí
to, o čem se domnívá, že má a že ho to zachrání = rozum. To je poslední fáze, kdy se člověk, lidově řečeno, zblázní. Útrapy duše jsou již tak velké a nesnesitelné, že člověk sáhne v lepším případě (pudu sebezáchovy) k poslední instanci a takzvaně se psychicky zhroutí. Případně se pokusí o sebevraždu. Už opravdu nemůže dál. To je poslední volání, které když někdo podcení, bývá návrat jestli ne nemožný, tak velmi obtížný. Obvykle tomu předchází rozpoznatelné chování, ale slepí a hluší lidé to nepostřehnou.
„Což může slepec vésti slepce? Nepadnou oba do jámy?"
Luk 6,39
Většinou potom, co se takový člověk dostane do přímé moci medicíny prostřednictvím psychiatrů a psychologů, je nadopován „léky" a označen za „léčbou prakticky neovlivnitelného". Právě víra je pak poslední instancí, která může změnit i zdánlivě nezměnitelné, neboť:
„U Boha není nic nemožné."
Luk 1,37
... pokračování kapitoly zde: http://dobro.infoblog.cz/clanek/telo-duse-duch-8-9-41133/
Prozradím vám jedno tajemství. Opravdoví mistři bojových umění (ale i mágové) vás dokážou „ovládnout" i bez fyzického kontaktu. Oni totiž vnímají, vidí (šestá čakra) slabiny v energetickém poli vašeho fyzického těla a jen tak se vás „dotknou" (jemnohmotné) na určitých místech. Jistě jste zažili situaci, kdy vás nějaká zpráva (slovo) doslova posadila na zadek, podlomila se vám kolena. Někdo něco, třeba ani ne přímo vám, řekl a vás to vnitřně zlomilo, možná jste i plakali. To se vás cosi energeticky dotklo. Stejné je to v případě, o kterém mluvíme. Záleží jen na tom, jak energii, kterou chcete někoho ovlivnit, nasměrujete. Použijeme příkladu, který jistě znáte. Protože to, že někoho jedinou větou naštvete, je vlastně to samé jako ony „tajné mistrovské údery". Nejde totiž o žádné fyzické (pohybové) umění, jde o práci s energií.
Zmiňuji to proto, abyste lépe pochopili, jak vás můžou ovlivňovat přítomné bytosti (případně jejich vtělení spojenci).
Mluvil jsem o tom, že člověk ovládaný rozumem, tedy strachem, vnímá život jako boj. Neustále musí překonávat nějaké překážky. Buď proto, jak si sám myslí, že mu někdo záměrně nepřeje (škodí), anebo podle něj proto, že to tak prostě je.
Takový člověk je vnitřně bez odvahy (definice odvahy viz výše), bez sebevědomí, což se snaží si doplňovat třeba různými „odvážnými" (adrenalinovými) aktivitami. Případně pokud se na to necítí, tak alespoň množstvím aktivit a aktivitami, které jsou zrovna „in", tedy poplatné času a místu. Také se snaží pomáhat a zachraňovat. Mívá mnoho „kamarádů", kteří ho „potřebují". Má to něco společného a tím je snaha získat pro sebe uznání ostatních (doplnit váhu sebe sama). Takový člověk to samozřejmě popírá. Říká, že to dělá, protože takový prostě je, nikoliv pro uznání ostatních. Není to pravda. Bývají to většinou velmi inteligentní, ale i egoističtí vězni ve svém vlastním těle, v životě, ve své vlastní realitě. Vzhledem k tomu, že podobné disharmonie vznikají většinou v dětství (případně v období asi do 21 let věku), je to na takovém člověku i fyzicky vidět. Tito lidé bývají obézní anebo křečovití. Jde o dva velmi podobné stavy (i když ne na první pohled), kdy se nedaří najít harmonii se sebou samým. Společným jmenovatelem je strach. Tito lidé mají většinou problémy se zažíváním, krevním tlakem, játry atd.
Vraťme se ale k tématu. Důležitá pro schopnost tvořit realitu je jednota vnitřního a vnějšího, tedy jemnohmotného a hrubohmotného, tedy vlastní bytosti a fyzického těla, duše a rozumu.
Odkaz na tuto jednotu najdeme v následující citaci:
Opět pravím vám: „Dohodnou-li se dva z vás na zemi o jakékoliv věci a poprosí o ni, dostane se jim od mého Otce, jenž je v nebesích."
Mat 18,19
Jinými slovy, pokud dojde k jednotě rozumu a duše - dohodnou se dva z vás (tří) a „poprosí", tedy uvědomí si, jak tvořit - stane se. Již dříve jsme si řekli, že rozum je vlastně mikrokosmem oproti vesmíru, který nás obklopuje, což je vlastně makrokosmos. „Otce" ve výše zmíněném výroku můžete tedy chápat jako makrokosmos. Je zde přímá analogie, podobnost s výrokem ze Smaragdové desky. To, co je dole, je stejné, jako to, co je nahoře. Tedy to, co budete tvořit uvnitř sebe (skrytě, v duši), se zrealizuje navenek (zhmotní se vaše „přání" v reálném světě).
Dovolte mi použít text církví nezahrnutý do Nového zákona. Ještě jasnější výklad najdeme totiž v Evangeliu podle Tomáše, ve kterém se praví:
„Když ze dvou uděláte jediné a vnitřní připodobníte vnějšímu a vnější vnitřnímu a to, co je nahoře, uděláte jako to, co je dole, a když to, co je mužské, a to, co je ženské, učiníte jedním jediným, aby mužskost nebyla mužskostí a ženskost ženskostí, když své oči budete mít na místě svých očí a ruce na místě rukou, nohy na místě nohou, obraz místo obrazu - pak vejdete do království."
Tomáš 22
Na tomto příkladu vidíte, že nezáleží na tom, které zobrazení pravdy použijete, zda Ježíšovo nebo Thóvtovo (Hermovo) ze Smaragdové desky. Pravda je světlem a světlo je jediné, jako je jediná pravda. Přidané náboženské nálepky, tedy dodatky a manipulace, jsou rozumové (hmotné). Jsou to stíny, kterými rozum brání světlu (pravdě).
Podobný odkaz je v následující citaci (přepis z roku 1898):
„A kdyžbys se modlil, nebývej jako pokrytci; obyčej zajisté mají v školách a na úhlech ulic stojíce modliti se, aby byli vidíni od lidí; amen pravím vám, žeť mají odplatu svou. Ale ty, kdyžbys se modlil, vejdi do pokojíka svého a zavra dvéře své modliž se Otci svému, kterýž jest v skrytě; a Otec tvůj, kterýž vidí v skrytě, odplatí tobě zjevně."
Mat 6,5
Modlitbu zde vnímejte jako zabývání se sebou, jako dosažení harmonie, jednoty rozumu a duše. Vnitřně nalézající člověk nemá potřebu se okázale hlásit k modlitbě. Původním smyslem modlitby (což je obdoba meditace) je osobní niterné hledání. Proto modlitba je aktem především osobním. Jde o osobní rozhovor (s Bohem). Žádná masová církevní akce tak, jak se v to vyvinula postupem času.
V další části je to zajímavější, hovoří se zde o Otci (Bohu), což chápejme třeba jako makrokosmos (vesmír), a to způsobem „Otec tvůj", tedy nikoliv energeticky zavirovaným (stádotvorným) výrazem „Otče náš". Pokračujme dál: „Otci svému, kterýž jest v skrytě" je tedy nehrubohmotný a vidí (vnímá) jemnohmotné (skrytě pro rozum). Proto je potřeba oné jednoty na jemnohmotné úrovni. Dále: „odplatí tobě zjevně", což je hrubohmotný, tedy hmotný realizovaný záměr pronesený (vyslovený) „skrytě", tedy jemnohmotné. Na úrovni rozhodnutí vlastní bytosti (duše) podpořené rozumem = jednota duše a těla (vlastní bytosti a rozumu)!
Jak vidíte, informace, které přináším, nejsou nové. Stejně tak nebyly nové ani tenkrát před dvěma tisíci lety. Jen je potřeba si je uvědomit a je to. Ještě jednou opakuji následující citaci:
„Neboť kdo má, tomu bude dáno;
a kdo nemá, tomu bude vzato i to,
čem se domnívá, že má."
Luk 8,18
Vlastně kdo má víru, dostane i rozum, kdo nemá víru, ztratí
to, o čem se domnívá, že má a že ho to zachrání = rozum. To je poslední fáze, kdy se člověk, lidově řečeno, zblázní. Útrapy duše jsou již tak velké a nesnesitelné, že člověk sáhne v lepším případě (pudu sebezáchovy) k poslední instanci a takzvaně se psychicky zhroutí. Případně se pokusí o sebevraždu. Už opravdu nemůže dál. To je poslední volání, které když někdo podcení, bývá návrat jestli ne nemožný, tak velmi obtížný. Obvykle tomu předchází rozpoznatelné chování, ale slepí a hluší lidé to nepostřehnou.
„Což může slepec vésti slepce? Nepadnou oba do jámy?"
Luk 6,39
Většinou potom, co se takový člověk dostane do přímé moci medicíny prostřednictvím psychiatrů a psychologů, je nadopován „léky" a označen za „léčbou prakticky neovlivnitelného". Právě víra je pak poslední instancí, která může změnit i zdánlivě nezměnitelné, neboť:
„U Boha není nic nemožné."
Luk 1,37
... pokračování kapitoly zde: http://dobro.infoblog.cz/clanek/telo-duse-duch-8-9-41133/
Komentáře
Celkem 0 komentářů