Tělo, duše, duch 8/9

Co je tím faktorem, který ovlivní neměnné? je to právě ona schopnost tvořit svou vlastní realitu. S duší problémy nejsou, ta je přístupná všem variantám. Jde o to, přesvědčit rozum. Ro­zum, který uvěřil tomu, že už se nedá nic dělat. Vždyť i lékaři si ne­vědí rady, ani rodiče, psycholog, ani pan učitel, ani já sama... Pokud se podaří přimět rozum k tomu, aby byl byť na nepatrný okamžik ochoten akceptovat více nežli jednu jedinou variantu budouc­nosti, pak se objeví světlo. Touto štěrbinkou v mysli začne vnikat a osvětlovat vše, k čemu pronikne.

To, co tvoří stěnu mezi vaším rozumem a vámi, jsou v tomto případě léky (drogy). Čím více léků člověk užívá, tím méně dokáže komunikovat (zde se opět setkáváte se vztahem třetí a páté brány těla). Tato stěna, která se staví do cesty světlu, vytvoří stín. Tím větší stín, čím větší stěna je. Tento stín vytvářejí posedlé bytosti - ti, kteří drogy podávají. Posedlé bytosti. Posedlé stíny z minulos­ti se svým chtěním pomáhat - páchat dobro. Zvnějšku, mužským principem, který ovšem rozděluje. Páchají dobro a ovlivňují jiné, samy jsou však v nerovnováze. Nemohou dát to, co samy nemají. Konečné stavy, které je možno spatřit v psychiatrických léčebnách, nemají nic společného se životem. Člověk, který prošel léčbou, sedí nebo leží v posteli a upřeně hledí do prázdna. Do prázdna své lidské bytosti. V mnoha případech už tam není duše, jde „jen" o fyzickou formu.

K takovému stavu vede dlouhá cesta, ze které je možné kdy­koliv odbočit. Pokud máte určité informace anebo dostatek víry (v sebe, v život).

Nyní si něco řekneme opět o trojjedinosti lidské bytosti. Člověk jako trojjediná bytost má tři podstaty o stejné důležitosti, hodnotě, velikosti nebo jakkoliv to chcete nazvat. Jsou to lidské tělo (fyzická schránka), vlastní bytost (duše) a duch (božská síla).

Pokud bychom srovnávali člověka s ostatními bytostmi obý­vajícími tuto realitu, nenalezneme žádnou jinou bytost, která má tyto tři složky v naprosté rovnováze (jednotě). To činí člověka podobného bohu (z hlediska „genetické" výbavy a schopností). Jde právě o to, že všechny tři složky mají (v ideálním případě) stejnou „velikost". To u ostatních bytostí není.

Teď se podívejme, co to prakticky znamená. Míra ducha ovliv­ňuje schopnost tvořit svou vlastní realitu. Čím větší je míra ducha přítomného v té které bytosti, tím větší možnost má ona bytost ovlivňovat svou realitu. V přírodě kolem nás to můžete spatřit na predátorech. To jsou šelmy, dravci a všechna zvířata, která loví jiná zvířata. Všichni tito mají vyšší míru ducha nežli ti, které loví. Tyto bytosti mají větší schopnost tvořit - ovlivňovat realitu - než bytosti, které loví. Z tohoto hlediska vznikl pojem inteligence, kte­rý se s mírou ducha často mylně zaměňuje. Čím nižší míra ducha, tím nižší „řád vtělení" (v tom lze vysledovat jistou analogii s ně­kterými náboženskými směry východu - Indie). Ovšem stále jsme u zvířat, která se pohybují. Pohyb je vlastně prvotní výraz du­cha (životní síly). Cím je míra ducha vyšší, tím náročnější pohyb je schopna bytost činit a naopak.

Pokud naopak snížíme míru ducha, dostáváme se do říše rost­lin. Rostliny se také pohybují, tedy ovlivňují svou realitu, ale již jen ve velmi omezené míře. Pokud nafilmujete rostlinu a úsek něko­lika dní promítnete v několika minutách, uvidíte, jak jsou přesto „živé".
Pokud snížíte míru ducha na pomyslné minimum, pak se do­stáváte do říše nerostů. Zde je velmi relativní mluvit o tom, že jsou živé, protože míra ducha je tak nízká, že jejich aktivitu nemůžeme našimi smysly snadno vysledovat. Přesto živé jsou. Ona živost byť na minimální úrovni je dána mírou ducha, kterého obsahují, neboť vše obsahuje jistou míru ducha. Časový úsek, který by toto dokázal zaznamenat, se počítá nikoliv ve dnech, ale ve stovkách let, kdy se horniny pohybují a mění se.

Jak jsem již uvedl, tři podstaty lidské bytosti se vzájemně prolí­nají. Jsou obsaženy jedna v druhé. Tedy lidské tělo je projekcí hru­bohmotnou a na tom samém místě je i vlastní bytost jako projekce jemnohmotná. Obě dvě složky se prolínají. Kde je ta třetí složka - duch?

Ta je obsažena v obou složkách současně, je tedy jakoby roz­dvojena (z toho rozum vytvořil dualitu, systém protikladů). Což není přesný popis. Duch je obsažen v těle a duch je obsažen i v duši. Právě díky „životnosti", tedy míře ducha, „ožívá" bytost, jakou je rozum v těle, a ego jako bytost při duši. Dokonalostí ducha by nedocházelo k žádným změnám, k žádnému pohybu - přesto, nebo právě proto, dokonalostí ducha k pohybu (k životu) dochází. Duše jako bytost ví, je spojena s Bohem (s podstatou, s jádrem) a nemá potřebu měnit. Stejně je na tom tělo. Onu potřebu měnit a uvědomovat si přináší právě duch, Božská síla. Duch obsažený v těle dává do těla život. Tělo není jen biochemie, na to už v labora­tořích vědci přišli dávno. Co je tam navíc, co rozum nikdy nemůže stvořit? Právě složka ducha, která není jakkoliv hmotná (ani hru-bohmotná, ani jemnohmotná), mohli bychom ji nazvat vůlí, přesto se ale ani nepřiblížíme vysvětlení, které není vlastně možné.

Složka ducha v těle způsobuje vznik a vývoj rozumu. Jednak jako bytosti jemnohmotné a také jako orgánu těla (mozek). Podob­ně i vlastní bytost je vlastně jistý shluk energie - jemnohmotná entita existující na principech, které jsme zatím zcela neodhalili. Z jistého hlediska je stejně „hmotná" jako tělo, jen se „zhmotňu­je" na jiných frekvencích. Ani ona by „nežila", nebýt složky ducha. To způsobuje vznik ega. Ego je jakýsi motor motivace. Motivuje nás následovat inspiraci. Na tomto místě vidíte, že jak rozum, tak ego jsou vaši spojenci, a to doslova. To, že vás zatím spíše uvádějí do situací, které vám často nevyhovují, je dáno tím, že si je plně ne­uvědomujete a necháváte se jimi řídit. Přesněji řečeno, necháváte se řídit skrze ně někým jiným (přítomnými bytostmi).

Po těchto informacích máte možnost si uvědomit, proč klesající složka ducha ovlivňuje schopnost tvořit realitu.

Tím se dostáváme k další podstatě lidské bytosti - k vlastní by­tosti neboli k duši. Jak je to tedy s duší? Také se její míra snižuje? Ne tak docela. Řekněme, že je potřeba chápat tuto složku jiným způsobem. II lidské bytosti je to jasné, tam je dána božská trojjedi-nost. Jak je to ale u zvířat a ostatních bytostí?

U zvířat, rostlin a nerostů je to tak, že vlastní bytost mají také, jen se liší počet těl (hrubohmotný „obal"), které souvisejí s jednou vlastní bytostí. Zdepoužijeme analogii s mírou ducha, ono to vlast­ně přímo souvisí. Cím vyšší míra ducha, tedy schopnost ovládat realitu, tím méně těl je součástí jedné vlastní bytosti. Jednoduše řečeno, například tygr má svou duši. Naopak mravenec ji nemá, ale mravenci jako komunita samozřejmě mají vlastní bytost. Zde asi vnímáte, že označení duše by v tomto případě bylo jaksi méně vhodné, proto v textu používám oba výrazy - duše i vlastní bytost. Duše jako ustálenější a vlastní bytost jako vhodnější výraz.

Jsou různé stupně míry ducha kolem nás, některé umíte pocho­pit ihned, jiné jsou od těchto nepředstavitelně vzdálené. Uvědo­muje si atom sebe sama jako součást kamene, jako součást hory, Země, Mléčné dráhy? Stejněje na tom člověk, pokud svůj zrak upře vzhůru.

U nerostů je množství „těl" úměrné vesmírným měřítkům. Pro­to mohli lidé v dávných dobách uctívat např. horu. Dokázali ji totiž vnímat jako bytost. Pravda je ale taková, že hora byla něco jako mravenec, tedy „jen" součást „těla", kterým je celá Země.

Zpět k tvorbě reality. Řekli jsme si, že schopnost tvořit vychází z jednoty rozumu a vlastní bytosti. Jednota, tedy harmonie, zna­mená, že si neodporují, nepochybují. Proto je potřeba přesvědčit rozum, neboť duše ví, ta nepochybuje. Jak přesvědčíme rozum? To celou dobu děláme a budeme v tom pokračovat.

Jednoty rozumu a vlastní bytosti je možné dosáhnout jen v pří­tomnosti. K tomu je potřeba udržet rozum v přítomnosti, informa­ce jak na to jsou obsahem první části knihy. Jak jsem uvedl, emoce je jeden z faktorů stárnutí fyzického těla. Emocí otravujeme tělo, které postupně umírá. V jisté fázi tělo zemře úplně. Pokud tedy víte, co je to emoce, co a jak ji způsobuje, jste na nejlepší cestě k jednotě rozumu a vlastní bytosti.

Ve Starém zákoně je popisováno, že lidé před „potopou svě­ta" žili mnohem déle nežli po ní. Věk se počítal na století. Jak je to možné? Lidé ještě nebyli tolik pod nadvládou přítomných by­tostí, které se teprve utvářely. Zlom nastal právě po potopě světa, respektive tím, co je označováno za potopu. Jak jsem již uvedl, do­šlo k ovládání lidí prostřednictvím zmutování DNA. Lidé se více odvraceli od přítomnosti a těla začala stárnout. Čas nabýval na „síle". Čas rychleji vyměřoval smrt.

Nemusí to tak být. Toto tajemství je ukryto v následujícím citátu:

„Pojď za mnou a nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé!"
Mat 8,22

Pokud se stále ohlížíte do minulosti, jste již mrtví. Žijete totiž tím, co není, tím, co je již mrtvé. Přítomnost nabízí aktuální život, bez mrtvých (bez minulosti). Čím hlubší bude vaše víra v přítom­nost, tím méně bude možné vás ovládat prostřednictvím emo­ce (minulost, budoucnost), tím méně bude vaše tělo otravováno a tím méně bude umírat (stárnout). Smrt není definitivní součást přítomnosti.

„Jsou tu někteří mezi přítomnými, kteří neokusí smrti, dokud neuzří království Boží."
Luk 9,27

Přítomní neokusí smrti. Tento citát je starý bezmála dva tisíce let. Obdobný je další citát:

„Pročpak hledáte živého mezi mrtvými?"
Luk 24,6

Tedy proč hledáte aktuální život (přítomnost) tam, kde není - ve smrti, v minulosti? Což je základní velmi rozšířený paradox, zejména z hlediska křesťanské symboliky kříže a ježíše Krista.
již jsem se o tom zmínil a zde se k tomu opět vrátíme. Ukřižo­vání ježíše - jako symbol je aktivní v podobě, kde se středu kříže dotýká čtvrtou branou svého těla, kde je nekonečný život, pravda a láska. Tudy vede cesta. Tak jak sám řekl:

„Já jsem cesta, pravda a život."
Jan 14,6

Tento symbol, přestože se vyskytuje i v současnosti v některých církevních řádech, je méně známý. Naopak symbol umučeného Ježíše, tedy mrtvého, je všeobecně znám i mezi takzvaně nevěřící­mi. To je symbol mrtvého Ježíše, kde jeho hlava spočívá ve středu kříže (pod ním).

U samotného ukřižování se také letmo zastavíme. Náhody ne­existují a není tedy náhodou, že místo, kde byl Ježíš ukřižován, se jmenovalo Golgota, což v překladu znamená lebka.

To symbolicky odpovídá umístění rozumu v lidském těle. Byl to právě Rozum, který ho ukřižoval. V tomto případě nikoliv rozum jako součást jeho těla (jakožto lidské bytosti), ale Rozum jako superbytost, můžeme ho nazvat SYSTÉM. Tedy něco, s čím jsme se společně ještě nesetkali. A právě tato bytost takový symbol - mrtvého Ježíše - ukazuje jako svůj triumf. Rozum ovládl víru v církvi už dávno, jako svůj triumf ukazuje mrtvého Ježíše. Nikdo si neuvědomuje, jakou obrovskou mocí je tento symbol. Systém ve své jedinečnosti a ohromující preciznosti (vždyť je to „nadro-zum") ovládl vše, co mu mohlo stát v cestě. Hmota se rozprostírá a vytváří větší a větší stín. Stín se začíná rozprostírat všude okolo.

Spolu s Ježíšem byli ukřižováni další dva lidé, umístěni vlevo a vpravo od Ježíše. Symbolicky je možné je vnímat jako zástupce mužského a ženského principu. Jeden z nich, ten po Ježíšově pra­vici, do posledního dechu znevažoval Ježíše. To je mužský prin­cip, který rozděluje a panuje. Ani tváří v tvář smrti si neuvědo­mil své počínání a byl „slepý" stejně tak jako Rozum. Symbolicky proto také přišel o své pravé oko. Odsouzený po Ježíšově levici ovšem uvědomění došel, zde nám představuje ženský princip, spojující a sjednocující. Jakmile Ježíš seznal jeho uvědomění, pra­vil k němu:

„Vpravdě pravím tobě: Dnes budeš se mnou v ráji!"
Luk 23,43

... pokračování kapitoly zde:   http://dobro.infoblog.cz/clanek/telo-duse-duch-9-9-41134/