Tělo, duše, duch 9/9
Publikováno 04.09.2014 v 16:23 v kategorii Tomáš Keltner, přečteno: 475x
...z 2. části knihy Transformace vědomí (30)
... pokračování kapitoly http://dobro.infoblog.cz/clanek/telo-duse-duch-8-9-41133/
V blízké době vzhledem k událostem, které přicházejí, dojde k renesanci víry v její podstatě. Právě z potřeby tvorby své vlastní reality. Dojde k tomu i díky archeologickým objevům, které přijdou, a díky zveřejnění těch, které právě probíhají a odkrývají tajemství, která byla po dva tisíce let skryta. Vědomosti, které byly utajeny nebo překrouceny.
Velký příliv vědomí, který probíhá zhruba od poloviny minulého století, se nezadržitelně šíří. Za poslední dva tisíce let nebylo na zemi tolik vědomých lidských bytostí, jako je tomu nyní.
Co to způsobilo? Odpověď by mohla být velmi obsáhlá, jednoduše řečeno, se náš vesmír, naše galaxie na cestě existencí dostaly do bodu, kdy se začínají měnit. Mužský princip dosáhl svého vrcholu a nyní se začíná karta obracet.
Není náhoda, že teprve v roce 1950 papež Pius XII. ustanovil dogma o „Nanebevzetí Panny Marie", což přeloženo do volné řeči znamená, že teprve tímto rokem počínaje je ve víře nezvratitelně zakotveno plné uznání (dogma) ženského principu. Zhruba od 3. století n. 1. se začalo totiž křesťanství násilně ujednocovat. Do té doby nebylo jednotné, bylo ujednoceno až na koncilech svolávaných císařem Konstantinem Velikým.
Do té doby se jednalo v některých případech o odlišnou víru, než jak ji předkládá církev dnes. Mnoho knih a textů bylo zničeno, ale mnoho jich také bylo ukryto na nečekaných místech této planety. Tyto staré spisy se brzy najdou a způsobí transformaci vědomí samotné církve a všech věřících. Dům, jehož základy byly postaveny na písku, porazí voda (informace) a jeho pád bude veliký...
Mariánská dogmata - tak církev označuje svá rozhodnutí o tom, jak to s Marií vlastně bylo - byla řešena ve 3. a 4. století n. l., šlo o interpretaci mateřství a panenství. Zatímco první se utajit, případně zmanipulovat, prostě nedalo, druhé souvisí se sexem, jak jinak. Není tajemství, že Marie byla těhotná již před josefem. Pomineme-li možnost otěhotnění pouze Duchem svatým tak, jak je předkládá církev, pak je Ježíšovým otcem velice pravděpodobně jiný muž než Josef. Potom ani Ježíšův rodokmen neodpovídá židovské tradici a „podmínkám" pro označení Ježíše za Mesiáše.
To jsou odvěké náboženské neshody mezi židy a křesťany. Židé Ježíše neuznali za Mesiáše.
Ve Starém zákoně nebyl problém s tím, že prorok byl „normální" člověk, který se nějakým způsobem dostal do kontaktu buď se samotným Bohem, nebo s jeho posly (anděly). Bylo potřeba nějak odlišit, respektive pojmenovat (vysvětlit) schopnosti, které Ježíš měl a kterých jsou plná evangelia. Jediné vysvětlení, které bylo pro rozum tehdejších lidí přijatelné, bylo jeho božství ve smyslu, že je synem Boha. Ale ve významu skutečného syna. (Takto se totiž označují všichni křtění křesťané, protože jsou křtěni Duchem svatým - jsou tedy děti boží.)
Pokračujme dále, dalším mariánským dogmatem z roku 1854, kde se uvádí, že „...nejblahoslavenější Panna Maria byla v prvním okamžiku svého početí jedinečnou milostí a výsadou všemohoucího Boha vzhledem k zásluhám Ježíše Krista, spasitele lidského pokolení, uchována prosta vší poskvrny dědičné viny." Tím vším pouze církev sama před „svým" učením postupně „očišťovala" ženskost Marie, která se v některých částech samotného křesťanského učení (i do této doby) stejně objevovala.
Poslední dogma je z našeho hlediska nejdůležitější, protože dovolilo otevřít bránu světlu a pravdě. Bylo to právě dogma o „Nanebevzetí Panny Marie" z roku 1950.
Možná vám to stále ještě přijde jako náhoda nebo shoda okolností, ale zhruba od této doby se začaly objevovat zprávy o pozorování UFO. Také člověk začal létat do vesmíru. Jako by se něco, nějaký závoj nebo zámek, odkrylo a počal nový kontakt s okolím.
Podívejme se ve zkratce na vývoj některých atributů současného křesťanství. Kolem roku 300 n. 1. se započalo s používáním znamení kříže jako „pokřižování se" (uzamčení víry - viz dále), zhruba kolem roku 500 se kněží začali oblékat jinak než ostatní lidé (převládl rozum - mužský princip, rozdělující). V roce 1079 byl ustanoven kněžský celibát (pochopeny a potvrzeny jemnohmotné děje při sexu). Kolem roku 1184 začíná působit inkvizice (je třeba „očistit" systém). V roce 1870 byla oficiálně uznána papežova „neomylnost".
Vybral jsem jen několik z volně dostupných datovaných informací. Jako zajímavost uvádím poslední z roku 1965, kdy je Marie prohlášena matkou církve.
Nyní k znamení kříže, jak se učí v katechismu. Kříž „malý": to je palcem pravé ruky na čele, ústech a hrudi (při evangeliu), kříž „velký": pravou rukou od čela k hrudi a od levého ramene k pravému. Levá ruka je při tom na prsou.
K čemu jsou věřící vlastně nabádáni? Více křížů současně značí mříž. Zde si uvědomte, že palec z hlediska symboliky prstů, náleží hlavě, tedy rozumu. Kdo asi za tím stojí?
Křížem na čele se zamyká mimosmyslové vnímání, křížem na ústech komunikace a křížem na hrudi přítomnost (věčnost). Jsou to šestá, pátá a čtvrtá brána (současně tedy i třetí a druhá)...
Jistou symboliku trojice křížů na těle skutečně naleznete, pokud si uvědomíte, jaká centra na lidském těle umožňují božskou moc. Je to kříž v oblasti páté a šesté brány (viz kapitola Slovo), potom kříž v oblasti středu těla (třetí a čtvrtá brána) a kříž v oblasti pánve, tedy druhá brána. Jejich moc jsme si již popsali. Z hlediska časoprostorových souvislostí můžeme připodobnit systém energetických bran (čaker) toku času od minulosti (vespod) přes přítomnost k budoucnosti. Podobně také jako cestu od chtění (jemnohmotný svět, ego-duše-ženský aspekt) přes proměnu (pocity) k myšlenkám, představám, k realizaci (hrubohmotný svět).
Z hlediska víry jako aspektu rozumu sloužícího možnosti ovládat božské principy a tvořit vlastní realitu jsou výše zmíněné nejasnosti nepodstatné. Ovšem samotné rituály stále v sobě nesou energeticko-informační složku.
Po pravdě řečeno, současné výklady jsou tak vzdálené skutečnosti, že jen těžko označit, který je více nepravdivý. Pro nás je podstatné převzít si ty střípky pravdy, které zůstaly beze změn.
Odkazem svatého grálu je bezesporu ženskost, ženský aspekt, ženský princip - ať již aplikován, či vykládán z různých úhlů pohledu. Zakončeme toto téma posledním citátem:
„Talítha, kůrní!"(Dívko, vstaň!)
Mar 5,41
Přímá moc slova proneseného v přítomnosti Ježíšem jako plně vědomou bytostí.
Ženský princip je to, co vám otevře cestu dovnitř. „Ten" rozum, tedy mužský princip, a „ta" duše, tedy ženský princip, jedině ve shodě, v jednotě mají schopnost tvořit.
Již delší dobu není tajemstvím, že to učení, které Ježíš hlásal se předávalo také v Indii, v Tibetu, v Číně apod., kde se ale dochovalo v jiné formě nežli v té křesťanské („konstantinské"), kterou známe v západním světě.
Kdo tam učení přinesl a kdo ho dále rozvíjel? Ježíšův život (asi 14 let před ukřižováním) až do jeho působení v Palestině církev z nějakého důvodu veřejně nehlásá přesto, že informace samozřejmě má naprosto konkrétní. Podobně jako pozdější působení jednoho z jeho bratrů - Jidáše. O kom se vlastně v mnoha východních posvátných spisech píše jako o světci ze Západu?
Proč jsou tyto informace utajeny? Mohlo by se totiž přijít na to, jak to skutečně bylo s Ježíšovou rodinou (jeho vztah s matkou, otcem), ale také s Máří Magdalénou, s Jidášem, s Tomášem a také s Petrem a s Janem. Brzy se osvětlí další zatím neznámé pravdy. Vědomí se nezadržitelně šíří.
V blízké době vzhledem k událostem, které přicházejí, dojde k renesanci víry v její podstatě. Právě z potřeby tvorby své vlastní reality. Dojde k tomu i díky archeologickým objevům, které přijdou, a díky zveřejnění těch, které právě probíhají a odkrývají tajemství, která byla po dva tisíce let skryta. Vědomosti, které byly utajeny nebo překrouceny.
Velký příliv vědomí, který probíhá zhruba od poloviny minulého století, se nezadržitelně šíří. Za poslední dva tisíce let nebylo na zemi tolik vědomých lidských bytostí, jako je tomu nyní.
Co to způsobilo? Odpověď by mohla být velmi obsáhlá, jednoduše řečeno, se náš vesmír, naše galaxie na cestě existencí dostaly do bodu, kdy se začínají měnit. Mužský princip dosáhl svého vrcholu a nyní se začíná karta obracet.
Není náhoda, že teprve v roce 1950 papež Pius XII. ustanovil dogma o „Nanebevzetí Panny Marie", což přeloženo do volné řeči znamená, že teprve tímto rokem počínaje je ve víře nezvratitelně zakotveno plné uznání (dogma) ženského principu. Zhruba od 3. století n. 1. se začalo totiž křesťanství násilně ujednocovat. Do té doby nebylo jednotné, bylo ujednoceno až na koncilech svolávaných císařem Konstantinem Velikým.
Do té doby se jednalo v některých případech o odlišnou víru, než jak ji předkládá církev dnes. Mnoho knih a textů bylo zničeno, ale mnoho jich také bylo ukryto na nečekaných místech této planety. Tyto staré spisy se brzy najdou a způsobí transformaci vědomí samotné církve a všech věřících. Dům, jehož základy byly postaveny na písku, porazí voda (informace) a jeho pád bude veliký...
Mariánská dogmata - tak církev označuje svá rozhodnutí o tom, jak to s Marií vlastně bylo - byla řešena ve 3. a 4. století n. l., šlo o interpretaci mateřství a panenství. Zatímco první se utajit, případně zmanipulovat, prostě nedalo, druhé souvisí se sexem, jak jinak. Není tajemství, že Marie byla těhotná již před josefem. Pomineme-li možnost otěhotnění pouze Duchem svatým tak, jak je předkládá církev, pak je Ježíšovým otcem velice pravděpodobně jiný muž než Josef. Potom ani Ježíšův rodokmen neodpovídá židovské tradici a „podmínkám" pro označení Ježíše za Mesiáše.
To jsou odvěké náboženské neshody mezi židy a křesťany. Židé Ježíše neuznali za Mesiáše.
Ve Starém zákoně nebyl problém s tím, že prorok byl „normální" člověk, který se nějakým způsobem dostal do kontaktu buď se samotným Bohem, nebo s jeho posly (anděly). Bylo potřeba nějak odlišit, respektive pojmenovat (vysvětlit) schopnosti, které Ježíš měl a kterých jsou plná evangelia. Jediné vysvětlení, které bylo pro rozum tehdejších lidí přijatelné, bylo jeho božství ve smyslu, že je synem Boha. Ale ve významu skutečného syna. (Takto se totiž označují všichni křtění křesťané, protože jsou křtěni Duchem svatým - jsou tedy děti boží.)
Pokračujme dále, dalším mariánským dogmatem z roku 1854, kde se uvádí, že „...nejblahoslavenější Panna Maria byla v prvním okamžiku svého početí jedinečnou milostí a výsadou všemohoucího Boha vzhledem k zásluhám Ježíše Krista, spasitele lidského pokolení, uchována prosta vší poskvrny dědičné viny." Tím vším pouze církev sama před „svým" učením postupně „očišťovala" ženskost Marie, která se v některých částech samotného křesťanského učení (i do této doby) stejně objevovala.
Poslední dogma je z našeho hlediska nejdůležitější, protože dovolilo otevřít bránu světlu a pravdě. Bylo to právě dogma o „Nanebevzetí Panny Marie" z roku 1950.
Možná vám to stále ještě přijde jako náhoda nebo shoda okolností, ale zhruba od této doby se začaly objevovat zprávy o pozorování UFO. Také člověk začal létat do vesmíru. Jako by se něco, nějaký závoj nebo zámek, odkrylo a počal nový kontakt s okolím.
Podívejme se ve zkratce na vývoj některých atributů současného křesťanství. Kolem roku 300 n. 1. se započalo s používáním znamení kříže jako „pokřižování se" (uzamčení víry - viz dále), zhruba kolem roku 500 se kněží začali oblékat jinak než ostatní lidé (převládl rozum - mužský princip, rozdělující). V roce 1079 byl ustanoven kněžský celibát (pochopeny a potvrzeny jemnohmotné děje při sexu). Kolem roku 1184 začíná působit inkvizice (je třeba „očistit" systém). V roce 1870 byla oficiálně uznána papežova „neomylnost".
Vybral jsem jen několik z volně dostupných datovaných informací. Jako zajímavost uvádím poslední z roku 1965, kdy je Marie prohlášena matkou církve.
Nyní k znamení kříže, jak se učí v katechismu. Kříž „malý": to je palcem pravé ruky na čele, ústech a hrudi (při evangeliu), kříž „velký": pravou rukou od čela k hrudi a od levého ramene k pravému. Levá ruka je při tom na prsou.
K čemu jsou věřící vlastně nabádáni? Více křížů současně značí mříž. Zde si uvědomte, že palec z hlediska symboliky prstů, náleží hlavě, tedy rozumu. Kdo asi za tím stojí?
Křížem na čele se zamyká mimosmyslové vnímání, křížem na ústech komunikace a křížem na hrudi přítomnost (věčnost). Jsou to šestá, pátá a čtvrtá brána (současně tedy i třetí a druhá)...
Jistou symboliku trojice křížů na těle skutečně naleznete, pokud si uvědomíte, jaká centra na lidském těle umožňují božskou moc. Je to kříž v oblasti páté a šesté brány (viz kapitola Slovo), potom kříž v oblasti středu těla (třetí a čtvrtá brána) a kříž v oblasti pánve, tedy druhá brána. Jejich moc jsme si již popsali. Z hlediska časoprostorových souvislostí můžeme připodobnit systém energetických bran (čaker) toku času od minulosti (vespod) přes přítomnost k budoucnosti. Podobně také jako cestu od chtění (jemnohmotný svět, ego-duše-ženský aspekt) přes proměnu (pocity) k myšlenkám, představám, k realizaci (hrubohmotný svět).
Z hlediska víry jako aspektu rozumu sloužícího možnosti ovládat božské principy a tvořit vlastní realitu jsou výše zmíněné nejasnosti nepodstatné. Ovšem samotné rituály stále v sobě nesou energeticko-informační složku.
Po pravdě řečeno, současné výklady jsou tak vzdálené skutečnosti, že jen těžko označit, který je více nepravdivý. Pro nás je podstatné převzít si ty střípky pravdy, které zůstaly beze změn.
Odkazem svatého grálu je bezesporu ženskost, ženský aspekt, ženský princip - ať již aplikován, či vykládán z různých úhlů pohledu. Zakončeme toto téma posledním citátem:
„Talítha, kůrní!"(Dívko, vstaň!)
Mar 5,41
Přímá moc slova proneseného v přítomnosti Ježíšem jako plně vědomou bytostí.
Ženský princip je to, co vám otevře cestu dovnitř. „Ten" rozum, tedy mužský princip, a „ta" duše, tedy ženský princip, jedině ve shodě, v jednotě mají schopnost tvořit.
Již delší dobu není tajemstvím, že to učení, které Ježíš hlásal se předávalo také v Indii, v Tibetu, v Číně apod., kde se ale dochovalo v jiné formě nežli v té křesťanské („konstantinské"), kterou známe v západním světě.
Kdo tam učení přinesl a kdo ho dále rozvíjel? Ježíšův život (asi 14 let před ukřižováním) až do jeho působení v Palestině církev z nějakého důvodu veřejně nehlásá přesto, že informace samozřejmě má naprosto konkrétní. Podobně jako pozdější působení jednoho z jeho bratrů - Jidáše. O kom se vlastně v mnoha východních posvátných spisech píše jako o světci ze Západu?
Proč jsou tyto informace utajeny? Mohlo by se totiž přijít na to, jak to skutečně bylo s Ježíšovou rodinou (jeho vztah s matkou, otcem), ale také s Máří Magdalénou, s Jidášem, s Tomášem a také s Petrem a s Janem. Brzy se osvětlí další zatím neznámé pravdy. Vědomí se nezadržitelně šíří.
Komentáře
Celkem 0 komentářů