Tělo mě má prostě někdy na háku :)
Publikováno 13.09.2014 v 16:39 v kategorii můj obyčejný život, přečteno: 307x
Stalo se mi to při rozhovoru na téma, kolik si mám říkat peněz za práci.
Příležitostně dělám doma po práci projekt na drobnou stavbu, když mě někdo známý přemluví. Za projekt jsem si v životě vzala maximálně 5000,- Kč, ale spíš míň. Nedávno jsem se zeptala člověka, který takto projektuje také bokem, kolik si pro srovnání účtuje za obdobný projekt pěněz. Řekl, že 20-25.000,- Kč minimálně.
Je mi jedno, kolik si kdo říká. Pro mě je i těchto "pár tisíc" nezanedbatelná částka, kterou si mohu přilepšit a za kterou jsem ráda.
Mému tělu však spadla čelist. Vyrazilo mu to na pár vteřin dech, naprázdno polklo, tvář se zarděla a objevil se na ní zamrzlý úsměv.
Já mohla jen bezmocně pozorovat, co tělo dělá. Zkoušela jsem na něj dokonce v duchu volat: "Hele, co blbneš, vždyť o nic nejde", ale nešlo jej ovládat, dělalo si, co chce. A do toho ještě kamarádka vedle mě nabádá: "No vidíš, příště si řekneš minimálně 20 tis., nebuď blbá".
No a za týden si měl přijít pán pro hotový projekt. Chtěla jsem si říct tak o 3.500,- Kč, to mi vyšlo časově za práci. Představa, že bych si měla říct o 10 nebo 20 tisíc, to bych se hanbou propadla :)
Týden uběhl a pán si přišel pro projekt a říká: "Tak si řekněte, kolik chcete, nebojte si říct. Sám to znám. A to si v duchu i říkám tu částku v určité výši, pak si s tím člověkem příjemně popovídám a v průběhu diskuze částku ještě změním na nižší, protože se mi s ním tak mile rozpráví."
Netušíc proč, mé tělo pánovi sdělilo místo původní částky, kterou jsem měla připravenou v hlavě, částku vyšší. Řekla jsem: "Dobře. Projekt by stál minimálně 15 tisíc a já vám uštřím 10 tisíc." Pán ani nemrknul. Dal mi všechno, co měl v peněžence a utíkal pro zbytek peněz, že už nemá a že musí ještě vybrat z banky.
A dohru to mělo ještě následující den, kdy mi volá nešťastná maminka, že by si to normálně netroufla, ale že by potřebovala finančně pomoct. Normálně bych ji pomoct nemohla, ale potřebovala půjčit přesně tolik, kolik si mé tělo řeklo za projekt :) Takže jsem pokorně předala částku dál, a už mi bylo vše jasné.
Příležitostně dělám doma po práci projekt na drobnou stavbu, když mě někdo známý přemluví. Za projekt jsem si v životě vzala maximálně 5000,- Kč, ale spíš míň. Nedávno jsem se zeptala člověka, který takto projektuje také bokem, kolik si pro srovnání účtuje za obdobný projekt pěněz. Řekl, že 20-25.000,- Kč minimálně.
Je mi jedno, kolik si kdo říká. Pro mě je i těchto "pár tisíc" nezanedbatelná částka, kterou si mohu přilepšit a za kterou jsem ráda.
Mému tělu však spadla čelist. Vyrazilo mu to na pár vteřin dech, naprázdno polklo, tvář se zarděla a objevil se na ní zamrzlý úsměv.
Já mohla jen bezmocně pozorovat, co tělo dělá. Zkoušela jsem na něj dokonce v duchu volat: "Hele, co blbneš, vždyť o nic nejde", ale nešlo jej ovládat, dělalo si, co chce. A do toho ještě kamarádka vedle mě nabádá: "No vidíš, příště si řekneš minimálně 20 tis., nebuď blbá".
No a za týden si měl přijít pán pro hotový projekt. Chtěla jsem si říct tak o 3.500,- Kč, to mi vyšlo časově za práci. Představa, že bych si měla říct o 10 nebo 20 tisíc, to bych se hanbou propadla :)
Týden uběhl a pán si přišel pro projekt a říká: "Tak si řekněte, kolik chcete, nebojte si říct. Sám to znám. A to si v duchu i říkám tu částku v určité výši, pak si s tím člověkem příjemně popovídám a v průběhu diskuze částku ještě změním na nižší, protože se mi s ním tak mile rozpráví."
Netušíc proč, mé tělo pánovi sdělilo místo původní částky, kterou jsem měla připravenou v hlavě, částku vyšší. Řekla jsem: "Dobře. Projekt by stál minimálně 15 tisíc a já vám uštřím 10 tisíc." Pán ani nemrknul. Dal mi všechno, co měl v peněžence a utíkal pro zbytek peněz, že už nemá a že musí ještě vybrat z banky.
A dohru to mělo ještě následující den, kdy mi volá nešťastná maminka, že by si to normálně netroufla, ale že by potřebovala finančně pomoct. Normálně bych ji pomoct nemohla, ale potřebovala půjčit přesně tolik, kolik si mé tělo řeklo za projekt :) Takže jsem pokorně předala částku dál, a už mi bylo vše jasné.
Komentáře
Celkem 4 komentáře
Pavel 20.09.2014 v 11:57 Jo, to tělo, pořád by něco chtělo. Také někdy žasnu, co oslík šílí, když přece tenhle problém, díky Bohu, mám dávno (mentálně) vyřízený.
A někdy dělám vše, jak se má a nespokojenost se mnou vrtí, jindy mi káže svévole zlá a raduje se moje bytí.
Maminka Vám hodila lano, ale u komplikovanějších myslí jako je ta moje by možná pachuť zůstala; což by mě zase třeba příště pomohlo ochránit před přijímáním dalších "nezasloužených" požitků s (nepřesvědčivým) zdůvodněním posílání jich dál. A dobře mu tak, měl to jen v mysli, oslík ještě vyhazuje. :.)
dobro.infoblog.cz 21.09.2014 v 13:11 Milý Pavle, je to prostě sranda, když už může člověk (všudypřítomná bytost) jen pozorovat, jak si ty nástrahy a kličky pěkně naplánoval. Díky všem možným zkouškám života se již spoléhám a důvěřuji tomu, že peněz bude vždy přesně tolik, kolik má. Pokud mi z jedné strany díky ztrátám ubude, přijdou později od jinud. Pokud mi přijdou neoprávněně odtamtud, budou mi vzaty zase támhle :) Vždyť je to jen jistý druh energie, která věřím, se sama neustále vyvažuje do samotného středu (kříže) podle svého geniálního programu a vždy záleží pouze na tom, zda jsem a nebo nejsem právě v tu chvíli spokojená. ...a i v mysli vše funguje stejně jako navenek :) Slovo nebo myšlenka má tutéž váhu a je to jen dobře. To jste mi připomněl, že mým údělem tady na zemi je, abych jako majitelka, udržovala svého oslíka neustále v pohodě :) Pěkné dny
Pavel 21.09.2014 v 21:00 To prý svatý František koncem života litoval, že svého bratříčka tělo omezoval. :-|
Ten vývoj setkání světů je zajímavý. Třeba: Jsem oslíkem, jsem nadoslíkem, fuj, nejsem oslíkem!, mám rád oslíka, jsem i nejsem oslíkem. :o)
dobro.infoblog.cz 23.09.2014 v 17:07 ... je zajímavý :) oslík je prostě můj, jen si občas myslí, že je pánem sám a já mu to baštím :) ale díky vývoji světů ho můžu někdy nachytat :)