Uvolnění dětské agrese

Děti se často uchylují k agresi v situaci, kdy jsou zavalené pocitem bezmocnosti. Ať se snažíme jakkoli, jsme jen lidé a všichni občas pociťujeme bezmocnost. Pocit bezmoci je přirozenou a dokonce užitečnou součástí našeho života, pokud ho ale není příliš a můžeme ho plně vyjádřit. Opakovaný, nadměrný, nevyjádřený a neobjasněný pocit bez­moci vyvolává hněv a agresi nebo naopak rezignaci a depresi. Proto nejenže nemáme brát dětem jejich moc, ale také bychom jim měli umožnit, aby svoji bezmoc vyjádřily a zkoušely si v bezpečí své síly.

Nejvšednější a zjevný způsob, jak dítě projevuje bezmoc, je popírání a napadání druhých. Dítě však dokáže nalézt i hravé a tvůrčí způsoby, jak v sobě pocit moci obnovit, pokud rodiče jeho osobité projevy podporují.

Jeden otec se mne ptal na radu, co dělat s tříletým dítětem, které rozhazuje papíry a odpadky po celé kuchyni. Po konzultaci změnil názor na to, jestli má takovému chování bránit.

Rodina se přestěhovala do jiné části města a tříletý Kryštof projevoval známky stresu. Byl protivný a stále naříkal a křičel kvůli každé maličkosti. Jednou přišel do kuchyně a začal vyndávat papíry a plechovky z tříděného odpadu a rozhazovat je všude po podlaze. Otec viděl, jak se všechen odpad povaluje kolem, a dramaticky vykřikl: to snad ne!", což zřejmě dalo Kryštofovi pocit moci, kterou chtěl mít.
Otec sebral odpadky, vrátil je do koše a dovolil Kryštofovi donekonečna tuto „terapii" opakovat. Pokaždé, když Kryštof znovu vyházel odpadky, otec odpovídal s hlasitým a dramatickým: „To snad ne!"
A pak vesele říkal: „Nacpu to zpátky." A pak s prosíkem: „Prosím, prosím, už to nevyhazuj." Hra skončila tak, že všude byly odpadky a vyčerpaný tatínek to „vzdal".
Několik měsíců Kryštof začínal s touto hrou, pokaždé tatínek dramaticky vzdychal, pak sbíral odpad a dával zpět do koše a Kryštof to zase s velkým smíchem vyhazoval. Po celou tu dobu otec věřil synkovi, že potřebuje hrát hru, aby získal zpět pocit moci a nezávislosti. Jednoho dne Kryštof s vyhazováním přestal a už to nikdy neopakoval. Jeho podrážděnost a rušivé chování ustoupily a začal být novým domovem nadšený.

Mnoho rodičů instinktivně podporuje děti podobným způsobem, prostě proto, že je respektují a chtějí se zúčastnit jejich her. Například dítě zmizí v okamžiku, kdy se mu tatínek snaží obléknout pyžamo. Otec se připojí ke hře a začne dítě zaníceně pronásledovat. Taková hra se může zdát dlouhá a vyčerpávající, ale dítě toho nakonec nechá, protože jeho potřeba, aby se cítilo silné, se naplní.

Zásadní věc je nebrat dítěti vedení. Pokud jste to vy, kdo hru ukončí nebo řídí její průběh, jste v přesile a dítě zase zažívá pocit bezmoci. Když to tak uděláte, zrušíte emocionální prospěch, který dítě hry má. Dochází k boji a pak to trvá celé ještě déle, než se vzniklý hněv odstraní, než kdyby se hra dohrála podle dítěte. Naopak, po dlouhé a zábavné mocenské hře se všichni cítí dobře a v kontaktu. U Kryštofa byl efekt viditelný, často ale k»tak jasnému výsledku nedochází. Hlavně se nedá očekávat, že ke změnám chování dojde rychle. Emocionální vývoj se obvykle neprojevuje ihned a jednoznačně, ale spíše postupně a nečekaně. Často si rodiče až po měsících uvědomí, že dítě už nemá určité rušivé chování. A tak nikdy nevíme, čemu všemu jsme vlastně zabránili. Rodiče obvykle postřehnou celkovou větší spokojenost a všeobecné zlepšení. Musíme proto dítěti důvěřovat, že ví, proč začíná podobné hry a jak z nich získá prospěch. Děti chápou, že jsou to jen hry, ale mají z těch dramat prospěch, jako by šlo o realitu. Další příklad ilustruje jiný způsob, jak hravou formou získává dítě pocit moci.

Jednou večer Kirk pověsil tričko na kliku a šel do koupelny, aby se umyl před spaním. Když vylezl, tričko bylo pryč. Melanie, jeho tříletá dcerka, stála přede dveřmi se škodolibým úsměvem ve tváři. „No to snad ne, kde je moje tričko?" divil se Kirk a předstíral překvapení, zatímco Melanie se šťastně chechtala.
A tak začal rituál před spaním. Každý večer pověsil Kirk tričko na kliku a oznámil Melanii: „Moje tričko visí na dveřích, ne abys ho schovala!" A Melanie se dala do hry, vzala tričko a nadšeně čekala, až Kirk zjistí, že zmizelo. Tak to šlo pár měsíců, až to Melanii přestalo bavit, a její potřeba, aby se ujistila o své moci, byla pro ten okamžik naplněná.

Nebojte se, že dítě vymýšlí podobné hry, jen aby rušilo a dělalo nepořádek. Naopak, děti přesně rozlišují hru od reality. Když ale podporujeme jejich potřebu hrát podobné hry, získávají bezpečný ventil pro zadržované emoce a nemusí svou moc projevovat násilím.

Jestliže máte potřebu dítě ovládat, pravděpodobně jste zažívali pocit bezmoci ve vlastním životě. Hraním této hry pak můžete i vy procházet procesem uzdravení. Potřeba ovládat je mimo vaši kontrolu, ale rozhodnutí, zda podle toho budete jednat, je na vás. Jakmile pochopíte, ze potřeba ovládat je ve skutečnosti slabost, budete se cítit silní právě proto, že jí nebudete podléhat. Přizpůsobit se dítěti a nepropadnout vlastním impulzům vyžaduje emocionální sílu. Ve vztahu k dětem vaše moc znamená, že je necháte být a nebudete podléhat svým reakcím.

Mocenské hry, jak byly popsány výše, mají mnoho podob a jako rodiče musíme být bdělí, připraveni je rozpoznat a zúčastnit se jich. Říci dítěti, aby přestalo s tím, co dělá, je snadné; většinou ale právě když chceme říci „dost", začíná dítě tvůrčí hru. Může rozmazávat tvaroh, říkat sprostá slova nebo rozhazovat kostičky lega po celém pokoji, zrovna když jste všechny sesbírali. Výzvy k mocenské hře vyžadují spolupracující rodiče, kteří řeknou „ano", i když jejich mysl chce říci „ne". Namísto konstatování, že dítě neposlouchá, berte sami sebe jako herce v jeho dramatu (což taky jste) a přijměte jeho výzvu.

Dospělý, který u nás doma nereaguje na dětskou hru, je označen slovy „příliš vážný" nebo „podmračený dospělák" (tím se u Aldortů myslí zkostnatělý dospělý bez špetky hravosti).

Dítě vnímá rezervovaného dospělého jako překážku svých tvůrčích a terapeutických her.
Když se naučíme nebrat tak vážně své myšlenky, dítě se učí totéž. Nemusíme podléhat negativním myšlenkám. Namísto toho se připojme k čemukoli bezpečnému, co nám dítě nabízí. Tak se život stává klidným a bohatým. Buď se záměry dítěte bojujeme nebo se k jeho cestě s radostí připojíme.

Další příklad ukazuje mocenskou hru, ve které dítě můžeme buď odmítnout, nebo se připojit a dát mu tak pocit moci:

Alexovi bylo asi pět let. Jeho rodina žila na venkově v domě, který neměl žádný klíč. Skleněné vstupní dveře se daly zavřít jen zevnitř na západku.
Jednoho dne všichni nesli plno tašek s nákupy a zrovna šli nahoru po schodech, když Alex vypálil dopředu, vešel do domu a zamkl dveře. Rodiče viděli jeho krásné velké oči, jak svítí za sklem nadšením a očekáváním.
Jo snad ne!" vykřikli rodiče téměř najednou. „Co teď budeme dělat?" Položili tašky na schody a začali prosit: „Prosím, prosím, pusť nás dovnitř, slituj se nad námi, jídlo se zkazí." Starší sestra se k rodičům nadšeně přidala.
Alex se zajíkal radostí. Věděl, že rodiče to hrají, a miloval to. Asi po minutě začali všichni prosit ještě víc. „Kde budeme spát? Bude nám zima. Co my chudáci budeme dělat?" Začali si hledat místo na spaní a tvářili se zoufale, co je čeká za obtíže.
Pak si klekli před dveře a znovu prosili, aby jim otevřel. Po pár minutách Alex otevřel dveře s vítězným úsměvem na tváři. Rodiče a sestra nakráčeli dovnitř, všemožně mu děkovali a velebili šťastný den, kdy jim šikulka Alex otevřel dveře.
Hra se opakovala jen několikrát. Pak už to Alex nikdy neudělal a nikdy nikomu nezavřel před nosem dveře. Jeho potřeba byla uspokojena.

Výkřik „To snad ne!", vyjádřený dramaticky a zároveň hravě, znamená, že se hry zúčastňujete. Když se z tvarohu stane plastelína, můžete vzdychnout: „To snad ne! Takový binec!" Když dítě bubnuje příborem, zacpěte si uši a řekněte: „To snad ne! Takový randál."

Když už počtvrté sbíráte kostky lega a synek je znovu vysypává, proneste: „To snad ne! Co teď budeme dělat?" a omdlévejte na podlahu. Vždycky, když nejde o něco nebezpečného, prostě jen vyměňte slovo „Přestaň!" za dramatický výkřik „To snad ne!", přijměte pozvání ke hře a hrajte ji až do té doby, než vám dítě řekne, abyste přestali. Možná se to zdá únavné a náročné na čas, ve skutečnosti ale nakonec zabere hra méně času než boj proti dítěti. A je jasné, že dlouhodobý pozitivní efekt láskyplné hry stojí za ty tisíce šťastných okamžiku s dítětem. A jen tak mimochodem nás děti učí moc důležitou věc, že jediný čas, který máme, je právě teď, a tak si ho užívejme.

Když hrajeme s dětmi hry o moc, měli bychom zanechat vlastni tvůrčí snahy. „Neokrádejte" dítě o jeho představení. Přijímejte jeho řízení a hrajte podle jeho režie. Jakmile přebíráte vedení a hru měníte/ berete dítěti moc z rukou. Zapamatujte si svůj nápad a zahrajte si jinou hru jindy A i když začínáte hru vy, nechte dítě, aby si zvolilO' jak se bude vyvíjet. Nechte dítě, ať se co nejvíce uplatní jako režisér hry. Dokud hrajete roli, kterou vám dítě přidělilo, hrajte ji s plným nasazením; buďte v úžasu, zděšení, zoufalí a bezmocní tam, kde je to v jeho scénáři.

A zase se opakuje, že někteří rodiče mají obavy, aby je dítě nezneužívalo nebo nepřestalo poslouchat. Když ale vy respektujete dítě a řídíte se jeho pokyny, bude vás pak poslouchat dokonce víc. Velmi Často poslušné dítě nebere ohled na své rodiče, ale má z nich jen strach. Dokonce jimi může pohrdat, a protože je zároveň miluje, cítí se zmatené a zahanbené. Učí se druhé kontrolovat a vnímá je buď jako nadřazené, nebo jako podřízené. Přizpůsobení se tak není výsledkem respektu, ale strachu a bezmocnosti. Když naopak spolupracujete s dítětem, učí se také spolupráci a bere v úvahu potřeby druhých. Děti se na nás spoléhají, že se budeme starat o jejich potřeby, a trvá to roky a je třeba mnohokrát vše opakovat, než nám to dokáží vrátit zpět. Je to stejné, jako když se učíte hrát na hudební nástroj; těžko z vás po pár lekcích bude virtuos.

Kreslení a jiné umělecké projevy mohou být cenným projevem bezmocnosti:

Vzpomínám si na konzultaci u osmileté Jiřiny. Stále kreslila svou sousedku, kterou neměla ráda a bála se jí. Nazvala svou sérii obrázků „Valentýna má špatný den". Celý příběh zabral sedm nebo osm stránek, byla tam jedna katastrofa za druhou a vyvrcholením všeho byla sousedka v hořících plamenech. Nejenže to kreslila, ale ještě mi to se smíchem vysvětlovala a uvolňovala tak zadržené emoce.
Navrhla jsem, aby vyprávěla příběh „Valentýna má špatný den" bratrovi a rodičům tak často, jak sejí bude chtít.
Asi po týdnu Jiřinu obrázky přestaly bavit. Maminka nevěřila svým očím: Jiřina šla ven za Valentýnou na dvůr a nabídla jí pomoc. Když se vrátila domů, řekla: „Mami, pomohla jsem Valentýně sázet kytky. Ve skutečnosti je moc milá, víš to?" Jiřina pak byla mnohem uvolněnější nejen vůči Valentýně, ale i ve vztazích s jinými lidmi.

Výsledky této arteterapie se přímo projevily ve vztahu, kterého se týkaly. Často to tak ale není. Někdy dítě nesnáší souseda, ale jeho „nenávist" je ve skutečnosti projev obav o sebe nebo o jiného člena rodiny. Terapie, která se soustředí na vztah se sousedem, v něm nic nevyřeší, ale projeví se v jiných pozitivních změnách v jeho vztazích. Zlepší se jeho sebedůvěra a vidíme i další zlepšení. Děti používají kresby, poezii, hudbu, často divadlo a vymyšlené hry, aby se mohly vžít do těch, co mají moc. Važte si jejich tvůrčích her a budou jen vzkvétat.