Uznání dítěte

Menší děti hovoru o pocitech smutku, rozčilení nebo zklamání někdy nerozumí. Aby cítily pochopení, potřebují mít skutečnost jasně formulovanou. Při jedné telefonní konzultaci se se mnou podělila matka o zkušenost s dítětem v bazénu.

Olina (5 let) odcházela z bazénu a zoufale brečela, protože sejí ještě nechtělo domů. V plaveckém bazénu už zavírali. Její maminka Dana ji začala oblékat a přitom potvrzovala Olinin zážitek tím, že zopakovala, jak to je:
„Ty tak ráda plaveš, chtěla by sis hrát ve vodě ještě mnohem déle?"
Olina odpověděla: „Ano, chtěla bych ještě dlouho skákat."
Dana pokračovala: „To já vím, vůbec se ti nechtělo z vody a musely jsme vylézt."
Olina přestala plakat a řekla: „Zbožňuju bazén."
„Jasně," řekla maminka, „a nesnášíš, když tě někdo z bazénu vytahuje tak brzo." „Maminko," řekla už klidná Olina, „mně už to nevadí. Chci jít domů."

Dana jen objasnila realitu a Olina se s tím mohla snadno smířit a cítit se spokojeně. Děti samy nechtějí setrvávat v nepříjemných emocích. Rychle je překonají, protože nemají pocity zatíženy hromadou minulých vzpomínek. Neučte je to, co dělají dospělí - „patlat se v mizerných pocitech."
Dospělí se často stále dokola snaží vyvolat pocit viny ve druhém člověku nebo obviňují vládu a okolnosti. Tohle určitě dítě naučit nechcete. Uznejte pocit, ale očekávejte, že ho dítě překoná. Učte je nebrat emoce příliš vážně a učte se to zpátky od něj. Emoce jsou jakési výpustě, něco jako pocení nebo bublání v útrobách. Emoce musí být objasněny, aby nepřekážely, stejně jako se otírá pot. Jakmile dítě dosáhne toho, že ho chápete, věc překoná. Překonáním se zabrání i tomu, aby se zážitek stále vracel a nakonec negativně ovlivnil postoje dítěte na celý život.


Kdy může uznání zranit

Někdy uznání koliduje s tím, co dítě považuje jen za svou záležitost. Dítě vaše slova může vnímat jako zraňující, pokud ho naštvalo něco, co jste udělali nebo řekli. Nebo jsou mu útěšná slova protivná, ať už se zlobí pro cokoli. Musí mít svobodnou volbu, zda chce vůbec své city ukázat. Někdy prostě nechce, aby se mluvilo o tom, že je naštvané.
V zásadě nám pak říká, „když jsem rozzlobený, nechte mě být a neříkejte mi, že to na mně vidíte". Pokud dítě potřebuje, abyste mu dali pokoj, pak cokoli řeknete, ho nejspíš jen víc naštve.

Pětiletá Alice staví věž, ta spadne a holčička je rozzlobená. Babička přichází a potvrzuje: Jejda, jsi naštvaná? Asi si přeješ, aby věž nespadla?" Alice zboří zbylé kostky a vzlyká: „Nic mi neříkej!!" Babička se tiše posadí a vidí svoji chybu.
Alice sebou mrskne na zem a vztekle hází kostky kolem sebe. Ječí: „Kostky jsou pitomé, podlaha je pitomá a já jsem pitomá!" A rozhazuje kostky po pokoji. Babička mlčí, ale zůstává tam, a Alice se díky její pozornosti může úplně vykřičet. Když skončí, vstane, sesbírá kostky a v klidu staví věž znovu.

Být zticha neznamená být lhostejný. Plně se dítěti věnujte, ale nic neříkejte. Dítěti je často nepříjemné, když o jeho pocitech mluvíte v situaci, kdy je v rozpacích nebo vystrašené. V takovém případě buď neříkejte nic a jen tak vedle dítěte „buďte", nebo ho uklidněte tím, že mu budete vyprávět, jak jste zažili nějakou trapnou situaci. To udělal můj klient Adam.

Adam pracoval na zahradě a jeho čtyřletá dcera Rut si doma nalila sklenici mléka. Trochu mléka se vylilo na stůl a na podlahu. Když Adam přišel a viděl rozlité mléko, už už se chystal vybouchnout jako: „Proč jsi mi neřekla, abych ti pomohl? Vždyť víš, že to nemáš dělat sama." Místo toho se zhluboka nadechl, nechal slova tiše plynout hlavou (to je S) a uvědomil si, že jsou k ničemu. Pak se obrátil (to je A) k Rut. Pochopil, že ho nechtěla vyrušovat, a proto si mléko sama nalila. Přišel blíž a vesele řekl: „A hele, jsi nějaká zamlékovaná."
Rut odpověděla: „Ano, a něco se i rozlilo," a podívala se na něj s otázkou v očích.
„Taky se mi to kdysi stalo u dědečka," řekl. „Vylil jsem džus. Cítil jsem se jako pitomec, ale děda se smál a dal mi hadr. Snadno jsem to utřel."
Rut vyběhla z kuchyně a přinesla tatínkův ručník. Nebyl to zrovna hadr, který by Adam použil na podlahu, ale vzal si ho s úsměvem a mléko utřel.


Adam viděl a pochopil, proč si Rut chtěla nalít mléko, a choval se k ní tak, jako by byla hostem, který na návštěvě nechtěně rozlil mléko. Tím, že jí řekl o své dávné nešikovnosti, potvrdil její pocit a přitom její nešikovnost zbytečně nezdůrazňoval. A jí se ulevilo, když slyšela, že dokonce i tatínek byl někdy nešikovný Když přinesla špatný hadr, Adam to nekritizoval a ani hadr nevyměnil. A tak v tomto případě rozlité mléko posilnilo vazbu mezi otcem a dítětem a sebevědomí dítěte neutrpělo.