Uznání nevysloveného

Denně se vyskytují příležitosti ocenit i hádavé, agresivní či trucovité dítě, které odmítá mluvit o svých pocitech. Při jedné konzultaci mi Rebeka vyprávěla, jak se jí podařilo přiblížit ke svému dítěti.

Rebeka si všimla, že její syn Joše chodí ze školy otrávený, a řekla: „Docela by mě zajímalo, jak se máš. Vzpomínám si, jak mě štval pátý ročník, nesnášela jsem učitele a neměla kamarádky. Byl to hrozný rok." Joše zpozorněl, na něco se optal a pak řekl: „Učitel mně dnes vynadal a pak ještě Rob s Danem na mě dělali ksichtíky a nechtěli si se mnou o přestávce hrát. Rebeka si dala pozor, aby se neptala, proč mu učitel vynadal, a nepouštěla se do popisování jeho emocí. Potvrdila jeho zážitek zcela neutrálně: „No to je teda protivné." Pro Joše to znamenalo, že mu matka rozumí, a tak pokračoval: „Já toho učitele nesnáším. Ať udělám cokoli, není nikdy spokojený."
„Děláš, co můžeš, a stejně ti vynadá a kritizuje tě?" zeptala se Rebeka.
„Jo," řekl Još, „a pak se mi ještě kamarádi posmívají. Nenávidím tu školu."
Rebeka si sedla vedle Joše a láskyplně ho vzala kolem ramen. Díky jejímu dotyku Još lépe pocítil své skutečné emoce. Začal vyprávět matce další své zážitky ze školy a také něco o svém vztahu se sestrou a propukl v pláč. Uvolnil se, cítil k matce větší důvěru a začali společně hledat řešení.
Rodina začala uvažovat o tom, že by se Još mohl učit doma. Do konce školního roku zůstal ještě ve škole, od nového se učil už doma.

Dětem pomáhá, když vědí, že i jejich rodiče zažívali odmítnutí, samotu, strach a neúspěchy. Jistý otec vyprávěl svému synovi zážitky z dětství. Během týdne se chlapec rozmluvil, otevřel své srdce a začal se svěřovat se svými problémy.

Děti komunikují vždycky, i když nepoužívají slova. Některé děti ukazují své obavy v imaginárních hrách. Nebo se jejich úzkosti projevují jako sourozenecká rivalita, počurávání, neschopnost se soustředit či se chovají hrubě a agresivně. Jiné děti zase reagují ukrytím svých emocí, zmizí do svého pokoje a ponoří se do bolestných myšlenek. Snadno se pak přehlédne, že mají stejně silné emoce, jako jejich hlučný sourozenec, který se prosazuje křikem a pláčem.

Oba typy dětí, extrovertní i introvertní, potřebují projevit své emoce, jinak se v nich utápějí. Mysl má tendenci vytvářet z nevyjádřených emocí drama, které pak často omezí emocionální svobodu na celý život. (Všimněte si, že jakákoli oblast, ve které se vám nedaří a obáváte se jí, je vždy spojena s nějakým konkrétním případem v minulosti.) V dalších kapitolách se dozvíte, jak pomoci dětem odhalit pocity bezmocnosti a stresu. Tato kapitola se soustředí na způsoby, jak navázat a usnadnit rozhovor o bolestných emocích.