Vaše pocity a bezpečí dítěte

Svobodné sebevyjádření není stejné u dítěte a u rodiče. Vy musíte laskavě a starostlivě naslouchat dítěti, ať se projevuje jakkoli, dítě však nemůže dělat totéž pro vás, protože vaše silné pocity ho mohou děsit a protože si vaše emoce bere zcela osobně. Dítě není připravené na to, aby zvládalo vaše stresy. Není ani rodičem, ani terapeutem; není tu proto, aby absorbovalo výbuchy hněvu či uznávalo rozzlobeného rodiče. Emoce, které mohou děsit nebo zraňovat dítě, je třeba sdělit jinému dospělému, který je ochoten a schopen vám věnovat dostatek pozornosti S dítětem můžete mluvit o pocitech, které ho nevylekají a nepřetíží. Ujistěte se, že v sobě zrovna nedusí nějaké zneklidňující myšlenky nebo pocity; pak mu můžete povídat o svých pocitech, ale vyhněte se jakémukoli obviňování a odsuzování někoho dalšího. Jinými slovy, soustřeďte se na sebe a ne na chyby těch druhých. „Jsem naštvaný, protože se mi srazila košile," to nikoho neobviňuje. Naopak „mám pocit, že nedává pozor na mé oblečení" zanechává dítě v obavách, že příště budete obviňovat za své city jeho. Když se vyhnete obviňování, jednak poskytujete bezpečí a zároveň dáváte dítěti najevo, že je zdrojem svých pocitů, že je tedy schopnou bytostí a ne obětí.

Pokud jste sami vyrůstali v rodině, kde jste se báli projevovat své nejvnitřnější touhy a myšlenky, bude pro vás asi obtížné vytvořit takovou rodinu, kde dítě toto bezpečí bude mít. Důvodem je to, že v momentě, kdy dítě vyjadřuje své pocity, se může nastartovat váš dávný strach z vlastního vyjadřování a můžete, ale nemusíte, si to uvědomovat. A protože je jen přirozené, že si starou bolest nechcete připomínat, stane se, že zabráníte dítěti, aby se projevovalo.

Chceme-li zaměnit odmítání za rozvoj, musíme být ochotni nepříjemné pocity snést. Nemůžeme si dovolit bránit dítěti v jeho vyjadřování jen proto, abychom se ochránili před nepříjemnostmi. Vzpomeňte si na poučku S.A.L.V.E., když vás projev dítěte vykolejí: (S -stop) zastavte se, všimněte si své reakce a nechte ji odeznít tiše ve své mysli (prozkoumejte ji, pokud máte čas, jinak to nechte na později) a pak obraťte pozornost (A -attention) k dítěti a naslouchejte mu (L - listen). Oceňte (V - validate) dětský pohled a (E -empower) podpořte dítě tím, že mu nenabídnete příliš snadná řešení, a tím, že mu věříte.

Jindy si můžete reaktivní myšlenky zapsat a pak se nad nimi zamyslet, jakou mají platnost, zda jsou oprávněné, kým byste byli bez nich a jak na vás působí. Můžete si to sepsat sami nebo se poradit s někým dospělým a hledat cestu vlastní realizace. Když postupujete takto, nemůžete reagovat nepřiměřeně a dítě vyděsit. Vytvoříte-li bezpečné rodinné zázemí, mají všichni členové možnost žít v těsném spojení, aniž by si vzájemně ubližovali, a pokud se něco takového stane, mohou o tom otevřeně mluvit. A tak opravdu výchova dětí vede k výchově nás samotných.

Někteří rodiče říkají, že jejich děti umí naslouchat bolestným emocím a projevovat starost. Jenže malé dítě, které na sebe vezme takovou roli, může zažívat strach a pocit viny. Bojí se, že rodič nezvládne obtížné situace, nebo si myslí, že je příčinou jeho rozčílení, a cítí se zahanbeno. Nejde o to zakrývat smutek nebo radost, ale dítě nemůže zvládat roli utěšitele, a děsí ho být s rodičem, jehož úzkosti soustavně hrozí výbuchem, nebo s takovým, který má spoustu potřeb a je slabý a neschopný. Dítě se potřebuje spolehnout, že budete respektovat jeho emocionální limity. Tak se cítí bezpečně a důvěřuje vám. A jak dozrává, bude, protože mělo svobodu vlastního vyjádření, postupně schopné naslouchat vám a starat se i o vás.