Vedení rodičů

Stejně jako při pláči mohou někteří rodiče hnát představu o hojivé funkci vzteku do extrému a odepírat dítěti jeho potřeby a autonomii. Místo aby uznali jeho rozhodnutí, řeknou: „Ať se vzteká, je to pro něj dobré." Respektujte dětskou potřebu hněvu, ale nevyvolávejte jej. Je docela v pořádku vyměnit ulomený banán, máme-li ho, nebo nabíd­nout zdravou dobrotu bez mocenského boje. Dovolte sami sobě být laskaví, pozorní a respektující.

Jeden otec mi řekl: „Ale když ustoupím, nebude mě respektovat." Být laskavý není o „ustupování". Potřeba rodičů, aby byli „respektováni", je zase další z těch myšlenek, které je třeba do hloubky prozkoumat. Vlastním vývojem můžeme dospět až k osvobození se od toho, abychom potřebovali něco, co nám má dávat druhý. Respektujte sebe a ostatní a dítě se to od vás naučí.

Opravdový smysl pro respekt se u dítěte rozvíjí díky zážitku lásky a laskavosti, nikoli kontroly Často si pleteme povolnost s respektem. Podřízenost není přece respekt, ale jen další projev strachu smíchaného s odporem a ničí sebe vyjadřování úplně stejně. Obava rodiče, že ho bude dítě využívat, je nejčastěji výsledkem jeho osobní dávné bolesti. Nemá s dítětem nic společného a brání lásce a důvěře. Dítě, kterému nasloucháme a jehož život se rozvíjí bez omezující moci dospělých, nemá žádný důvod rodiče využívat. Miluje rodiče a obdivuje je a věří, že za ním stojí.

Když se děti cítí bezmocné a využívají záchvat, aby získaly nějakou věc, volají vlastně po vašem vedení. Potřebují svobodu a autonomii, ale nechtějí zažívat, že vyjádřením emocí mohou rodiče vyděsit. Nemají schopnost se s takovou mocí vyrovnat. Dítě, které zjistí, že se rodič obává jeho křiku a pláče, se cítí ztracené a potřebuje vedení. Potřebuje, aby rodiče byli spolehliví vůdci a zároveň vnímaví posluchači, kterým může otevřít své srdce. Jinými slovy dítě počítá s tím, že máte dost síly pojmout jeho pocity, aniž by vás přemohly.

Abyste zabránili záchvatům, které jsou nástrojem k získávání věcí, musíte změnit dvě skutečnosti, které vedou k dětskému hněvu:
1. Vzdejte se příkazů; umožněte dítěti, aby pokojně a podle svého řídilo svůj život.
2. Je-li dítě rozzlobené kvůli něčemu, co se nedá změnit, uznejte jeho pocity, ale nedávejte jeho emocionálnímu vyjádření sílu, kterou by měnilo skutečnost.

Děti se spoléhají na vedení rodičů, když jsou zklamané a frustrované. Jejich nevyslovená otázka vypadá nějak takto: „Miluje mě tatínek tolik, že bude naslouchat mému vzteku nebo před mými silnými emocemi couvne a bude mě chtít zastavit?" Ve skutečnosti se energické dítě musí cítit dostatečně bezpečné, aby mohlo „vyvádět", a potřebuje vědět, že jste dostatečně silní, abyste pro něj i tak měli milující objetí.

Je-li odpovědí na záchvaty dítěte vaše panika, nejenže je začne používat jako nástroj, ale zároveň se učí bát emocí a brát je příliš vážně. Začne se bát vlastních emocí, když vidí, že ani vy je nezvládáte: „Pocity jsou děsné, nechci je mít." Celá tato dramatická zkušenost s city jim navíc dává přehnaný význam, stávají Se obávané a mocné. Naopak, když v klidu potvrdíme pocity a nepřidáváme jim na dramatičnosti, mohou být prožity s důvěrou. Pocity jsou tady proto, aby skrz nás prošly a abychom mohli pokračovat dále, osvobození z jejich sevření. Opravdová bolest vzniká teprve z odporování pocitům a z jejich negace.

Kompenzace a rozptýlení nepomohou dítěti projít emocemi. Když potřebuje k uzdravení projít záchvatem, nebude spokojené s tím, že dostane, co chce; najde si další důvody, aby bylo rozzlobené, nebo chce něco nesplnitelného. Dokonce i když se podaří projevy hněvu úspěšně zastavit, dítě si záchvat nějak po svém přetvoří, obvykle ještě týž den. Když říkáme „ať mu dám cokoli, stále je nespokojený", nejspíše máme co dělat s dítětem, které potřebuje vyjádřit intenzivní pocity. Naše krkolomná snaha mu dát cokoli, kvůli čemu zrovna brečí, vlastně maří jeho skutečný záměr a brání nám zjistit reálnou příčinu jeho stresu.

Zkuste S.A.L.V.E. formulaci a nesplněné potřeby jasně vyjdou najevo. S - (Separace) Oddělte se a prozkoumejte svůj vnitřní hlas, který vám říká, abyste záchvat dítěte zastavili; naslouchejte tiše (Silent) vlastní Sebemluvě. Pokud můžete, přeneste se přes to. Pokud to nejde, zkoumejte, zda vaše myšlenky skutečně odpovídají situaci. Když si myslíte „mé dítě by mělo přestat zuřit" nebo „takovou frustraci nezvládne", ptejte se sebe, jak to můžete vědět. Pak si představte, že jste se vzteklým dítětem a tyto myšlenky nemáte. Možná vás překvapí, jak to bude vše jasné a klidné. Všimněte si, že stresující myšlenky, které máte ohledně dítěte, se týkají úplně stejně vás, nebo přesněji, vy máte vnitřní záchvat nad záchvatem dítěte.

A dítě zatím potřebuje, abyste ho jen vyslechli a klidně se ujali vedení. A - Jakmile si uděláte alespoň trochu jasno, obraťte pozornost (Attention) k dítěti. L - Naslouchejte mu (Listen). V - Potvrďte (Validate) jeho pocity.
E - Povzbuďte (Empover) dítě, aby uvolnilo své pocity a vyrovnalo se s danou záležitostí.

Když dítě důkladně vyslechnete, zůstáváte s ním v kontaktu, jste klidní a schopní poznat jeho opravdové potřeby tak, jak to udělali Šárčiny rodiče v předchozím příběhu. Kdyby Šárčina matka nenaslouchala, ocitla by se v pasti vlastního zoufalství a možná by jela zpět do nemocnice nebo dala Šárce nějakou náhradu. Namísto toho ji skutečně vyslechla. Tak poznala, že potřebuje, aby se mohla rozhodovat sama a její volby rodiče brali v úvahu.

Aby nám naše vlastní dramata nezakrývala zrak a vnímali jsme dítě správně, musíme se naučit pozorně naslouchat, co se vlastně skrývá za pouhými slovy. „Chtěla jsem navštívit strejdu" může vypadat jako ta nejdůležitější potřeba, a přesto hlubší zranění vychází z toho, že se nemohla rozhodnout a nic říct. Většina vzteku zrcadlí potřebu svobodně nakládat s vlastním životem. Šárka dokáže přijmout, že přišla o návštěvu, pokud je vyslyšena její potřeba autonomie a rozhodování. Věřte dítěti a respektujte jeho potřebu se vyplakat, aniž byste si to pletli s pláčem pro jinou příčinu.