Věnování pozornosti

V dětech často vzniká otázka, kterou ale málokdy vysloví: „Jsem tak důležitý pro rodiče, aby se mnou trávili tolik času, kolik chci?"
Děti nemají pocit láskyplného vztahu, pokud jim věnujete jen částečnou pozornost. Děti často trvají na tom, abyste se na ně dívali, když něco říkají, a pokud se třeba jen na vteřinku podíváte jinam, chytí vás třeba za bradu, aby váš pohled získaly zpět. A pak začnou celé vyprávění znovu. Když si s nimi hrajete a k tomu si čtete, telefonujete nebo usínáte, nedostávají svou porci lásky. Podobně dítě nemá pocit, že se mu věnujete, když sdílí hru se sourozencem. Ani čas strávený spolu s kamarádem nenahradí péči věnovanou jen osobně dítěti.

Někteří rodiče se obávají, že dítě „zkazí", když bude středem jejich pozornosti. Soustředěná pozornost je ale něco jiného, než když se život točí jen kolem dítěte. Je to o láskyplném poutu, podobně jako s partnerem či přítelem. Dovedete si představit románek či přátelství bez toho, aby byli lidé spolu sami dva? Lidé rostou emocionálně i intelektuálně právě takovými blízkými vztahy.

Pokud si přejete rozšířit okruh vztahů mimo rámec rodiny, podobně jako je to v kmenových společenstvích či u vícegeneračních rodin, musíte nalézt takovou komunitu. Dítě pak je schopné mít vazby s mnoha lidmi a s několika si vytvoří pevné vazby. Přesto bude jeho vnímání sebe sama zase nejvíce ovlivněno dennodenním soužitím s vámi.

Dítě dostává silný zážitek lásky, když se bez vyrušování věnujete určitý čas jen jemu a když ten čas trávíte podle jeho představ. Potřebuje zažívat samo sebe jako důležité pro váš svět, potřebuje vidět, jak ochotně odložíte čtení, papírování, domácí práce, telefony, nákupy či návštěvy přátel, jen abyste si s ním mohli hrát. Pokud máte více než jedno dítě, chce to trochu organizace. Na druhou stranu, jste-li jediným společníkem dítěte po většinu dne, pozornost, kterou mu věnujete, nejen mluví o vaší lásce, ale také mu plní základní potřeby lidské blízkosti. A podobně, má-li dítě jen vás a nejste-li s ním, může to vést k pochybování o sobě a nízkému sebevědomí. Věnování pozornosti je nejjasnějším projevem lásky, je-li skutečně soustředěné jen na dítě.

I dospívající děti, stejně jako batolata a malé děti, potřebují, abyste se jim osobně věnovali. Jsou rozpolcení mezi tím, že si dokazují, že už vás vůbec nepotřebují, a testováním, jestli jste stále pro ně k dispozici. Respektujte potřebu dospívajícího určovat si svůj život, ale nezklamte ho v „testu" přítomnosti. Sledujte se zájmem, co vypráví; učte se o jeho životě, jeho nadějích a pocitech a nabízejte mu podporu, účast a radost, že s ním můžete jeho život sdílet. Raději většinou poslouchejte, co říká, a plně se soustřeďte na to, co vám chce ukázat a sdělit. Je pro něj velmi důležité vědět, že ho vidíte opravdu takového, jaký je, a že s láskou sledujete, jak se mění.

Mladší dítě, když se nasytí vaší pozornosti, je často úplně spokojené jen jako společník v kuchyni, když jdete na poštu či hrajete na hudební nástroj. I malé dítě je postupně schopno být krátké okamžiky bez vás, je-li jeho potřeba pozornosti naplněna a pokud to není často. To se ale musí ukázat přirozeně, nesnažte se situaci navozovat násilně, ale ani to neočekávejte.

Dana zažila perné okamžiky, když hostila svou kamarádku Sáru. Vedle návštěvy se starala o své nespokojené batole Dianu. Ten večer mi Dana zavolala a zoufale si stěžovala, že Sáru neviděla léta a že by chtěla, aby ji dítě nechalo v klidu si návštěvu užít. Při konzultaci zjistila, že ji ovládaly myšlenky typu „mám nárok se vidět se svou kama­rádkou v klidu" nebo „moje přítelkyně Sára mě navštívila a má právo, abych se jí plně věnovala", a ty byly vlastní příčinou jejího stresu.

Po konzultaci udělala Dana nový plán. Příští ráno, namísto aby stále okřikovala Dianu, že má počkat, požádala svou kamarádku, aby počkala ona nebo aby se k nim přidala, že se bude několik hodin plně věnovat jen dítěti. A tak se Sára připojila ke krásnému dopoledni, protože Diana si přála, aby se obě dívaly, jak tancuje, zpívá a skáče. Po dvou hodinách toho měla Diana už dost a začala si sama hrát. Byla naprosto spokojená a Dana se Sárou si mohly celý zbytek dopoledne v klidu povídat. Odpoledne šla Diana ven s otcem, pak se jí půl hodiny věnovala Dana s přítelkyní a poté měly obě kamarádky opět čas na sebe až do večeře.

Dítě se může odpoutat od určité potřeby pouze tehdy, je-li splněna, nikoli tehdy, je-li odepřena. První den, kdy se Dianina potřeba nenaplnila, točil se den vlastně jen kolem ní a nikdo nebyl spokojený. Naopak podruhé, jakmile byla její potřeba pozornosti naplněna, byla spokojená a život už se netočil kolem ní. Toto platí i v dlouhodobém horizontu: Čím více uspokojíte potřebu závislosti u malého dítěte, tím nezávislejší bude jako starší dítě a dospělý.

Dělejte obojí: Věnujte se dítěti a sdílejte jeho zážitky.

Pokud se pouze věnujete dítěti, nemá možnost projevovat se jako individualita a samostatně něco tvořit. Dítě vám samo dá jasně najevo, zda chce vaši pozornost nebo si bude dělat něco samostatně.

Společný čas může znamenat, že děláte svou práci spolu s dítětem. Pak je zapojeno do vašeho života podle vás. Nepracujte spolu déle, než dítě zvládne. Citlivě odhadněte čas, po který to bude pro dítě příjemná zkušenost. Chcete-li ho zapojit do své činnosti, nechte ho, aby se svobodně rozhodlo, zda se bude dívat či pracovat pod vaším vedením. Schopnost dítěte zařadit se do práce druhých pozvolna poroste, jak ho každá pozitivní zkušenost uspokojí. Usnadní mu to také zkušenost, že pokud potřebuje, budete se mu plně věnovat, a také to, že vaše činnost je i pro ně nějak zajímavá.

Když dobu věnovanou dítěti využíváte k tomu, aby dělalo to, co podle vás má udělat, nebude mít dítě pocit lásky. Nejspíše se v tomto případě bude cítit jako prostředek pro splnění vašich požadavků a bude se snažit žít podle vašich představ. A začne být úzkostné a pochybovat o vaší lásce. Pokud naopak sledujete jeho cíle, cítí láskyplnou vazbu a rozvíjí svou aktivitu a nalézá své vlastní zájmy.

Max už nebyl tak šťastné dítě, jak býval, a jeho matka Lenka si všimla, že vlastně úplně odmítá její projevy lásky, zejména verbální.
Nechtěl od ní vůbec slyšet žádná láskyplná slova. Lenka se soustředila na to, jak vnímá Max její lásku. A zjistila, že Max chce, aby naslouchala jeho nekonečnému vyprávění o modelech dřevěných dinosaurů, kterým úplně propadl. Vrcholem všeho bylo, když jednou ráno viděla, jak je strašně dopálený na starší sestru, která už byla z dinosaurů otrávená.
Lenka se plně soustředila na Maxe a naslouchala jeho zanícenému vysvětlování, jaké mají dinosauři rozměry, barvy, jak vypadají a jak se dřevěné modely staví. Jeho obličej při tom úplně zářil. Aby cítil plnou matčinu lásku, potřeboval Max, aby ji zajímaly ty věci, které byly vrcholně důležité pro něj. Každé ráno pak pokračovali stejně. Jak se vracela jeho důvěra v maminčinu lásku, vrátila se mu přirozená živost a radost.

Někdy si myslíme, že jsme přenechali program zcela na dítěti, a přece se nenápadně snažíme mu podstrčit trochu poučení a vedení. Ale to nás také odvádí od plné pozornosti k dítěti, jak ukázal pětiletý chlapec své mamince při rodinné konzultaci:


Jeremiáš se učil jezdit na koloběžce. Požádal svou maminku, aby si sedla venku a dívala se na něj. Sledovala, jak bojuje s rovnováhou, a navrhovala mu, jak lépe postavit nohy na koloběžku. Jeremiáš přestal jezdit, podíval se na maminku a řekl: „Prosil jsem tě, aby ses dívala, ne abys mě učila."


Pozornost věnovaná dítěti je základem lásky. Vyžaduje úplné přijetí dítěte, následování jeho cesty a reagování na jeho způsoby kontaktu.