Víra, rozhodnutí na úrovni vlastní bytosti

První, co potřebujete, je uvěřit tomu, že je to možné. Co to zna­mená uvěřit? S vírou je to jako s rozhodováním. Jsou dva druhy víry i rozhodování. Na úrovni rozumu a na úrovni vlastní bytos­ti. Na úrovni rozumu se rozhodnete a prohlásíte např.: „Přestanu kouřit." pokud ale toto prohlášení nebude podpořeno rozhod­nutím na úrovni vlastní bytosti, nebude realizováno, prostě nepřestanete.

V tomto konkrétním případě mi dovolte jednu poznámku. Výše zmíněný výrok „Přestanu kouřit." je velmi nevědomý výrok. Vyu­žívá moci slova zcela nesmyslně vzhledem k míněnému záměru, tedy nekouřit. Pokud vyslovíte: „Přestanu kouřit." - tak mluvíte o budoucnosti. Říkáte, že přestanete někdy v budoucnosti, což je nerealizovatelné. Budoucnost nyní totiž neexistuje. Jediný oka­mžik, ve kterém tvoříte, ovlivňujete, měníte, je přítomný okamžik. Jak by tedy měl znít tento výrok? Takto: „Nekouřím."

Rozhodnutí tak, jak je znáte doposud, je právě rozhodnutí na úrovni rozumu, mnohdy doplněné prohlášením jako v přede­šlém příkladu s kouřením. Tedy nefunkční záležitost.

Rozhodnutí na úrovni vlastní bytosti je právě to, co umožňuje tvořit realitu. Tím se budeme zabývat. Je to velmi komplikované na vysvětlení, bude potřeba vaší plné spolupráce a vnímání.

Celý proces funguje tak, že vy jako lidská bytost máte v rovnováze mínění rozumu a vlastní bytosti (duše). V rovnová­ze znamená, že oba táhnou za jeden provaz, zejména tedy že ro­zum nepochybuje o tom, co duše ví. Rozdíl mezi rozumem a duší je v tom, že rozum je realizován na přechodu hrubohmotného a jemnohmotného světa, ale duše je čistě jemnohmotná. Duše vnímá všechny možnosti, všechny varianty jako stejně pravděpo­dobné. Nepřikládá jim žádný význam, žádnou důležitost. Rozum naproti tomu na základě faktů, logiky a zkušeností vyvozuje mož­né alternativy, z nichž je vždy nějaká ta pravděpodobnější. Jistě chápete, že přimět rozum, aby souhlasil s možností, o které duše nepochybuje, ale která není zcela „běžná" (pro chápání rozumu), bude asi ze začátku trochu problém.

Připodobním to k textu z bible, kde je psáno, jak Ježíš kráčel po hladině Genesaretského jezera.

... Když ho (Ježíše) učedníci spatřili, jak kráčí po jezeře,
ulekli se a pravili: „Přízrak je to!" a strachem vykřikli.
Ale Ježíš hned k nim promluvil: „Buďte dobré mysli! Já jsem to, nebojte se!"
Na to mu odpověděl Petr: „Pane, jsi-li to ty, rozkaž mi,
ať přijdu k tobě po vodě!" Ježíš řekl: „Pojď!"
I vystoupil Petr z loďky a kráčel po vodě k Ježíšovi.
Vida však silný vítr, bál se, a když počal tonouti, vzkřikl:
„Pane, zachraň mě!"
A Ježíš hned zvedl ruku, zachytil ho a pravil mu:
„Malověrný, proč jsi pochyboval?"
Mat 14,26

Jak je vidno z textu, nejen Ježíš chodil po hladině jezera. Pokud Petr, jsa „okouzlen", nepochyboval o možnosti chodit po hladině vody, sám tak učinil. V okamžiku, kdy se ale rozum aktivoval, přišla pochybnost a ponořil se a začal se topit.

Jak je to možné? Rozum, jak jsme si řekli, je ovlivňován přítom­nými bytostmi. To, co rozum pojme jako skutečnost, to předá tělu. S tím jste se setkali v první části této knihy. Připomínám, že bez zvládnutí alespoň části z toho, co bylo psáno, bude váš postup dál mnohem obtížnější.

Pokud rozum byl v jednotě (v souladu, v harmonii, v rov­nováze...) s vlastní bytostí (duší), pak nepochyboval. Řekl tělu: „Je to v pohodě. Chodit po vodě je možné. Vždyť to vidím! Jde to." Rozum je podpořen smysly - vidí Ježíše chodit (viz také setkání Tomáše s Ježíšem). V tuto chvíli je rozum v jednotě s duší. Jakmile si Petr uvědomil vítr a vzpomněl si, co dělá vítr s loďkou na vodě, rozum ihned začal kalkulovat a představovat si další možný (prav­děpodobný) vývoj situace. Došlo k disharmonii s duší, která nepo­chybovala, neboť věděla, že je to možné (aniž Ježíše viděla). Tato disharmonie způsobila „odpojení" Petra od tvoření své vlastní re­ality a uvrhla ho zpět do nesvobody, do možnosti nechat se ovliv­ňovat přítomnými bytostmi (tedy ztrátu schopnosti tvořit realitu). To značí výrok Ježíše: „Malověrný, proč jsi pochyboval?" Je tím řečeno, že kdyby nezačal pochybovat, mohl by - tak jako Ježíš tvořit:

Jednoho dne vstoupil (Ježíš)
se svými učedníky na loďku a řekl jim:
„Přeplavme se přes jezero!" I odrazili.
Zatím co se plavili, usnul.
I přihnala se vichřice na jezero.
Zalévali se vlnami a byli v nebezpečí.
Tu přistoupili k němu (k Ježíšovi), vzbudili ho a řekli:
„Mistře, Mistře, hyneme!"
On vstal a pohrozil větru a bouřící vodě.
I přestaly a nastalo ticho.
Řekl jim: „Kde je vaše víra?"
Ale oni jsouce ustrašeni podivili se a pravili k sobě vespolek:
„Kdo jest asi tento, že větru a vodě přikazuje a poslouchají ho?"
Luk 8,22

Přehlédněte náboženskou (později přidanou) hodnotu toho­to výjevu z bible a soustřeďte se na Ježíšovu otázku: „Kde je vaše víra?" Jde o stejnou víru jako v předchozím případě. Víra je zále­žitostí rozumu, ten věří anebo nevěří, pochybuje, potřebuje důka­zy. Můžeme říci, že nejduchovnějším (nejvíce jemnohmotným) aspektem rozumu je víra a nejtělesnějším, nejméně duchov­ním (nejvíce hrubohmotným) aspektem rozumu je pud sebezá­chovy.

Zde se nabízí klíčová otázka. Proč je třeba uvádět rozum (zá­stupce fyzického těla) do duchovnější úrovně při tvorbě reality? Tím se dostáváme na začátek, tedy k výroku ze Smaragdové desky, který si v souvislosti s tím vysvětlíme.

Řekli jsme, že to, co je dole = uvnitř, je stejné jako to, co je nahoře = navenek. Jinými slovy to, co je jemnohmotné, je stejné, jako to, co je hrubohmotné. Ještě ji­nak - to, co vnímám uvnitř, tedy v jemnohmotné realitě, je tím, co vnímám navenek v hrubohmotné (hmotné) realitě. Už je to jas­nější? To, jak vnímáte svět (realitu), to, jak ji vnímáte a „překládá­te" si ji do vlastní „řeči" dobrého a zlého, je tím, co vnímáte uvnitř sebe. Pak tedy to, že nějakou situaci vnímáte jako pro vás „špat­nou", způsobí, že pro vás špatná skutečně bude - a naopak. To vaše vnímání, tedy vy, způsobíte, jak bude ta která situace realizována ve vaší vlastní realitě. Ano, dostáváme se opět do přímého kon­taktu s existencí a jejími principy. Teď tedy vnímáte celou pravdu. Princip tvorby reality je v tom, že vnitřní obraz vaší reality můžete stejně dobře realizovat vně, jako vnímáte vnější hmotný skutečný obraz do vašeho vnitřního světa. Tak snadná je odpověď na polo­ženou otázku v úvodu této kapitoly.