Vztahy a láska: IDEÁLNÍ PARTNERSTVÍ (10.část)

Ideální partnerství

Miluji svou ženu, samozřejmě. Ale tak jako svou ženu miluji i všechny ostatní. Svou ženu ale potřebuji víc. Je pro mě vzácnější, víc si jí vážím, mám ji v úctě. To je to její výjimečné postavení jako mé ženy. A aby jsem měl ideální vztah, ideálního partnera, k tomu potřebuji mít dva pilíře. Bez těchto pilířů takový ideální vztah nemůže exitovat.
Použiji slavanské kořeny slov.

Dva pilíře, bez kterých se neobejdu nejen ve vztahu se svou ženou, ale v žádném vztahu, to je věrnost a bezpečí.

Pokud člověk poskytuje věrnost a bezpečí, je věrný a dává mi bezpečí, je to pro mě ideální partner. A je úplně jedno, jaké má vlastnosti. Protože ty vlastnosti, které má, když jsem k němu cítil přitažlivost, jsou důkazem toho, že přesně takové potřebuji. A potom už hledám, proč ho potřebuji. Ale, aby mohl takový vztah fungovat musí v něm být věrnost a bezpečí.

Slovanské slovo věrnost znamená, že jsem věrný a může se mi věřit. To, co říkám, zároveň i cítím. To, co cítím, tak povím a vyjádřím. Jsem věrný. Věrnost neznamená sexuální připoutanost. To k nám donesli černí havrani v 9. století. My jsme to tak necítili. Věrnost znamená, že se mi může věřit. Že to, co řeknu, má svou váhu. Je to to, co cítím, že nelžu, nepředstírám.

Bezpečí mi musí poskytovat partnerka tím, že mi dovolí být věrný. Že ode mě neočekává lži, že si vyslechne všechno. Poskytuje mi takové bezpečí, že se mohu věrně projevit přesně takový, jaký jsem. A zároveň mě takového přijímá. A když potřebuji pomoct a chci na sobě něco změnit, tak jí to také věrně povím. Ženo, v tomto já nejsem sám se sebou spokojený. Tohle chci na sobě změnit, potřebuji od tebe pomoc. Ona mě přijímá takového, jaký jsem a nechce mě měnit. Ona zkoumá, co na mě použije, pro svůj vlastní užitek. Nepotřebuje mě měnit, protože ví, že když se do mě zamilovala, tak mě potřebuje přesně takového, jaký jsem. Ale když se potřebuje někdo změnit, potřebuje změnu sama sebe, pak musí vždy jen on sám.

Pokud přistupuji k partnerovi tak, že je to fajn, miluju tě, chci být s tebou, ale... musíš si už uvědomit, že jsi už vdaná, a nemůžeš se takhle se mnou bavit ! To je hloupost. Ona se nemůže měnit z důvodu, že má se mnou vztah. Já ji potřebuji takovou, jaká je. Ale ona je se mnou proto, aby se změnila ona. Já jsem s ní zas proto, abych se já změnil. Čili já se starám o to, jak se mohu já při jejím boku změnit, abych se já cítil lépe. A pokud ona udělá to jisté, tak se spolu mohou krásně měnit a společně se přizpůsobovat a krásně spolupracovat.

Ale je to pouze postoj, protože se měníme všichni, v každém vztahu.

Je to o postoji. Když přistupuji ke vtahu s tímto:
- Ty se musíš změnit, abych se s tebou mohl oženit!
Tak je to blbost. Nebude to fungovat.

- Chci tě proto, že s tebou se cítím celistvá. Potřebuji na sobě něco změnit, a ty mi k tomu pomůžeš. Ona poví to samé. Oba pak sledujeme, co nás může krásně navzájem rozvíjet, co od sebe můžeme navzájem odkoukat.
Např.: Ty jsi taková pokorná a tichá. Dívám se na ní, sleduji její chování a trochu ho po ní budu také dělat, učit se to také tak dělat. Neumím být tak tichý jako ty, ale už jsem tišší, než jsem byl dřív.
To je ta změna, kterou jeden od druhého očekáváme. Neočekávali jsme ji od toho druhého, ale měníme se my sami. Snadno se napodobuje to, co se nám na druhém líbí. A to je záruka toho, že si budeme stále vyhovovat.

Proto já mohu být takový jaký jsem. Nemusím se ničemu přizpůsobovat. Mohu se věrně vyjadřovat. A můj protějšek mi poskytuje bezpečí v tom, že mi to dovolí. Protože ona ví, že pokud jsme do sebe zamilovaní, je to důkaz, že se potřebujeme. Nemusíme si již plnit jiné povinnosti. Já se nemusím ničemu přizpůsobovat. Jsem v tom vztahu, protože jsi do mě zamilovaná a potřebuješ mě, a já to samé. Pojďme spolu zkoumat proč.

Já budu zkoumat jen to, proč já potřebuji ji. Ona zase bude zkoumat, proč ona potřebuje mě. A můžeme si o tom povídat. A potom si to můžeme odsouhlasovat, mě to stojí za to, ti toto dát, protože za to já zas potřebuji toto. Nic víc, nic míň. Je to krásný obchod. Ale naplněný takovou láskou, krásou, něhou, že z toho může být dlouhotrvající nádherný vztah. A nemusí se stanovovat žádná pravidla.

My se ženou například nesplňujeme pravidlo společenského systému. Skutečně máme svobodný vztah. Opravdu se můžeme pomilovat s jiným člověkem a vůbec to netrhá náš vztah. Když jsem pochopil tuto zázračnost, že mohu být s jinou ženou, aniž bych ztratil tak krásný vztah, který mám. Taková svoboda!

Nechci však abyste mě následovali. Chci vás jen inspirovat k tomu, že si můžete dovolit všechno. Je rozdíl mezi následováním a inspirací a mezi promiskuitou. Takový svobodný vztah, který mám se svou ženou, jsem bohužel v mém okolí u nikoho jiného nepoznal. Nechápou, co to je. Jsou páry, které žijí jakoby svobodně, ale vůbec nevědí, co to ve skutečnosti znamená. Znám lidi, kteří jakoby žijí svobodný vztah, ale je to utrpení. Jeden z partnerů žije promiskuitně a ten druhý to nechápe a jen se přizpůsobuje a bolí ho to. Nemají mezi sebou vzájmené pochopení. Ani ten, co svobodně sexuje, nemá pocit svobody, ale vyjadřuje tím své potřeby, které neumí vyjádřit jiným způsobem.

Během roku a půl jsem měl kromě své ženy, ještě jednu partnerku. Jdu do toho skutečně do důsledku. Dovolím si s kýmkoliv cokoliv, ale mě to tam nepustí. Od té doby, co jsem si vzal svobodu, jsme o mnoho přísnější a pozornější ke svému tělu. V první chvíli se mi líbila kdejaká krásná žena, pocit mrazní a chuť. Ale potom to tělo diktuje, ono ukazuje. Ty mu dáš svobodu, a ono ti ukazuje, už dost, to stačilo, to už dál nedělej. Měl jsem všelijaké experimety, ale vždy mě to zastavilo.

Například jsem si všiml ženy tak hluboko frustrované a ubulené nějakým bolestným zážitkem ze vztahu připoutanosti, která vyhledávala mé objetí. Já ho poskytuji. Ale to není jen obyčejné objetí. Je to objetí s celým nábojem milence, pocitem, že tu ženu vnímám jako milenku. To je o energiích, ne o tom, že jí dám nějaký dotyk. Vnitřně cítím skutečně spojení druhé čakry. Je to jako milenecké objetí. V tomto objetí chvíli setrváme a některým ženám to zcela stačí. Jsou překvapené, že jim to stačí a nemají potřebu zacházet dál. Tělo je tak ubulené a energeticky potřebuje k životu moji energii, trošku si z ní vzít. Já si zase na oplátku beru její pozornost, kterou mi za to platí. Protože já jsem zase frustrovaný muž. Vyměníme si energie a už se nemáme potřebu milovat.

Nebo jsem se ocitl v situaci se ženou, která se se mnou chtěla velmi milovat. A teď si představte, jak je krásné, když si se ženou dovlíme všechno. Byli jsme spolu v místnosti, ona už svlékla sukni, byla jen ve spodním prádle a následovala předehra. Já jsem v sobě ucítil, že mi ta žena přestala vonět. Byla sice pěkná, ale přešlo mě to. Řekl jsem si ale, no pěkná je, tak to nějak zvládnu. Ona ale tuto prudkou změnu vycítila, a okažitě přestala, tak jsme spolu zůstali jen ležet. Pak mi napsala mail, že ode mě pocítila tak průdké odmítnutí, že nebyla schopná pokračovat. Krásně to vše funguje, když si dovolíme komunikovat.

Pokud si však chce chlap dokázat, že je správnej chlap a kanec nebo žena dokázat, že si zahne, aby měla pocit svobody, pak je to v nitřně nemůže uspokojovat. A protože z toho nemá dobrý pocit, zkouší to dál a dál, že to bude lepší. Nikdy ale nebude spokojená. Proto já nikdy nejdu do něčeho, co je proti mě, nikdy mě to nemůže uspokojit. Pokud ale nechápu, že je to proti mě, řeknu si, že jsem udělal chybu a že to přístě musí být lepší. To je ale blbost.

Já si dovoluji milovat se s každým a ocitám se v takovýchto situacích. Svojí energií, emočním tělem odmítnu spát se ženou (ne děkuji) a ona to pochopila. A přitom ona mě do toho dotlačila. Já jsem si jako dítě zvykl, rodiče mě tak vychovali, že musím vždy vyhovět ženě. S tímto se já vypořádávám, to je má frustrace, která mě dovelda k téžádostivosti a potřebě svobody, a teď se učím poslouchat své tělo, vnímat ho a poznávat ho. Tato frustrace, program, že musím vyhovět ženě, mě nutil vyhovět ženě a udělat jí to, když už to chce. Jenže já jsem pocítil takový nával, že tento energetický nápor ta žena pocítila a nebyla schopná se se mnou pomilovat.

Po tomto mém experimentu mi přišlo poučení: Dovoluji si udělat cokoliv, ale potom zkoumám, co skutečně potřebuji. Energeticky si dovoluji být zamilovaný, ale pak zkoumat, kvůli čemu potřebuji mít tuto ženu v mém životě? A potom přicházejí odpovědi, díky kterým zamilovanost opadne během jedoho dne.

Pokud je tedy pro mě láska stav vědomí, který přichází tehdy, když skončí všechny lekce, kdy končí naše potřeby. Tehdy přichází láska. Pak teprve cítím lásku k druhému tak, že se dokážu dívat skrze perspektivu harmonie.

Např. Když ode mě odchází člověk, který mě nepotřebuje, já mu to dovolím. Vnímám ho, jeho harmonii, jeho nové potřeby, dovolím mu jeho svobodu, osvobodím ho od sebe. To je projev lásky. Osvobodím lidi od sebe. Tehdy cítím lásku. Když dokážu osvobodit lidi od sebe a sebe od lidí. Když dokážu vystoupit na kopec a dívat se na harmonii vesmíru, bez toho, aby mě potřeboval. Když mě nikdo nepotřebuje a já nepotřebuji nikoho, tehdy přichází láska.

Pokud tento pocit zaznamenáme, (někdo možná nikdy, někdo ani při umírání) pak jsme procítili skutečnou lásku. Stav bez potřeby.