Vztahy a láska: SEBELÁSKA (13.část)
Publikováno 06.03.2016 v 23:35 v kategorii LERI aneb Valerián Gregor Švec, přečteno: 690x
přepis Leriho přednášky dotýkající se zejména partnerských vztahů. Vysvětlení rozdílu pojmů zamilovanost a láska a smysl zamilovanosti.
Dotaz: Co je podle tebe sebeláska?
Sebeúcta a úcta ke stvoření, které se tu zrodilo z Boží vůle. Já se cítím součástí Boží vůle. Má vůle je svobodná vůle, která je součástí vůle Boží. Já jako skutečné Já (ne jako ego) je součástí Boží vůle, kdy Bůh vytvořil dokonalý nástroj, díky kterému se dokáže projevit ve vesmíru. Já k tomu nástroji, svému egu a svému tělu mám pozitivní vztah. Je to nástroj skrze který se mohu projevit.
Je to podobný vztah jako máte ke svému autu, které máte rádi. Nebudu do něj kopat, píchat do pneumatik, ani s nim jezdit po špatných cestách, budu si ho šetřit a dobře s ním zacházet. Ani příliš připosraný, ani příliš hnusný. Vztah k autu je zrcadlo, jaký vztah máte k sobě. Úcta ke svému tělu, k sami sobě. Pokud mám úctu k sám sobě, tak se starám o to, abych poměrně pěkně a co nejdéle slušně fungoval. Nejsem připosraný, abych za každou cenu se dožil co nejdéle (strach ze smrti) nebo abych za každou cenu řešil skladbu potravin, aby se mi něco náhodou nestalo. A naopak nemám důvod si huntovat tělo, chlastat, fetovat. Přistupuji k tělu s úctou a láskou. Díky sebelásce si dokáži všimnout, co mi chybí k mé celistvosti, jaké mám ještě potřeby (mé ego). Skutečná láska je bez ega. Tam již nemám vztah, nemám potřeby. Je to již prociťování harmonie vesmíru. Jde o pozorovatelský stav. Tento stav lze např. pocítit v krátkém okamžiku při meditaci, kdy jste procítění láskou, jste v harmonii a v tu chvíli víte, že vše je v harmonii, a vše dokonale funguje, tak jak to je. Nejde o pohled na krásu, ale o to, že vím, že je vše v pořádku. Není to jen mentální pocit, prociťuji to na všech úrovních. Přestože jsou války, utrpení tak vím, že je to takto v pořádku.
Každý zde má svoji lekci. A já mám hluboký respekt k jednotlivým lekcím. Pozoruji a zasahuji jen tam, kde mi karma dovolí. To je také velký projev lásky. Láska neznamená, že celý život se budu pro všechny obětovat, budu strašně trpět, aby se ostatní měli dobře. To nemá nic společného s láskou - frustrace, bolest... My jsme se nenarodili pro to, abychom trpěli.
Máme důvod být šťastní. Štěstí je pro nás ten základní pocit. To znamená, že pokud zrovna teď necítím štěstí, tak něco dělám špatně. Já nemusím ničeho dosahovat proto, abych našel štěstí. Já už jsem se s ním narodil. Já jsem šťastný. Pocit štěstí je můj přirozený pocit. A pokud nejsem šťastný, tak jsem v nepřirozeném stavu. Jsem v nerovnováze. Dělám něco nepřirozeně. Abych dosáhl štěstí, nemusím nic získávat. Jen je potřeba zbavit se nepřirozeného. Nedělat věci, které mi zabraňují ve štěstí, které mě nedělají šťastným. Štěstí je absence strachu, výčitek, nespokojenosti. Strach přichází tehdy, když se cítím ohrožený. Pokud se přestanu cítit v ohrožení, cítím spokojenost. Jsem šťastný.
Fázi zamilovanosti se do sebe samého jsem procházel vždy, když jsem v sobě objevil novou kvalitu, něco nového na mě, čeho jsem si dřív nevšimnul, že mám. Nebylo to přímo zamilování jako mezi mužem a ženou, ale byl to obrovský obdiv. Přišel jsem na to, jak jsem v něčem božský, ten pocit proběhl během pár vteřin, pak nastal pocit stability a klidu. Já jsem tu svou kvalitu začal používat. Pro užitek všech, a tím pádem i pro mě.
To je má prosba a meditace, kdy prosím v afirmacích, aby každý můj projev byl užitečný pro všechny. To mi dává velkou úctu k sobě samému. Je to stabilní stav, na rozdíl od zamilovanosti. Je to úcta k tomu, co se děje. Je to hluboké poděkování Bohu, že mohu být svědkem takového nádherného času a vztahu Já jsem tak hluboko vděčný, že můžu být svědkem takového zázraku - nejde o zamilovanost, ale o úctu. To se děje i s naším partnerstvím, nebo jakémkoli jiným vztahem. Když zamilovanost přejde, a vztah má být funkční, zůstává úcta, hluboká úcta ke člověku. Já už nejsem do své ženy zamilovaný, ale mám k ní zatím nejvyšší a tak hlubokou úctu, jakou k nikomu jinému nemám. To je funkční vztah.
O nic nepřicházím, já si to jen užívám a dávám užitek i druhým. Jen k ženě cítím hlubokou úctu. Proto pro mě bylo tak důležité, získat její souhlas s tím, že chci být svobodný. Je to i úcta k sobě samému. To, že jsme spolu je důkazem, že se potřebujeme. To, že dýchám a žiju, dokazuje, že jsem potřebný pro celý vesmír. Beze mne by vesmír nebyl celistvý. Až když zemřu je důkazem toho, že už mě vesmír nepotřebuje. A pokud tento fakt potlačím - jsem na nic, nemá smysl tu žít, tak to je hřích, rouhání. Týká se to sebepodceňování, sebeponižování. To je vztah s vesmírem.
Představte si stav, kdy už máte všechny životní zkoušky za sebou, jste dokonalí, všechny lekce máte zpracované, všechna poslání dokončená, že už se nemáte v čem rozvíjet, když jste absolutními mistry a vše ovládáte, měli byste se po sobě porozhlédnout, protože jste pravděpodobně průhlední.
Jsem dokonalý, tedy jsem dokonal a nemám tu už být. Skuteční svatí nikdy po zemi nechodí, ti svatí, kteří již nemusí nic řešit, nemají ego. Ježíš i Budha ego měli. Každý, kdo má ego je na Zemi. Jsou lidé, kteří dokáží své ego používat, používají ho perfektně, umí ho přehlédnout, jeho hlas strachu, jsou v tom mistři, ale mají ho. A vždy je to ego umí překvapit, vždy s ním pracují, vždy je nutí na něj upírat pozornost.
Když umíral Ježíš, na kříži vykřikl: Bože, proč si mě opustil?, ztratil víru, Ježíš ztratil víru v Boha ! Těsně před smrtí. Měl ego a to ho překvapilo právě v této nejstrašnější chvíli. Ale hned pár okamžiků na to dodal: Bože, s důvěrou odevzdávám duši do tvých rukou. Tedy se vzpamatoval. Ale ego ho překvapilo.
Budha, když umíral, dobrovolně odcházel a přišel k němu podle legendy démon (obrazně řečeno) neboli pocit, že nemůže zemřít, protože tu má spoustu učedníků, kteří ho potřebují, spoustu lidí, kteří se ptají na tvé učení, kterým jsi ještě všechno nedopověděl, máš tu palác (myšleno duchovní - ašrám), který potřebuje tvoji osobnost, tvůj charakter, lidé tě následují, nemůžeš odejít. Budha v meditaci řekl, poznal jsem tě, ty jsi démon. Sbohem, odcházím. Byl to démom připoutanosti na společenské postavení, zásluhy,... Poznal ho, ale byl tam, Budha měl též ego.
Nečekejme tedy, že ten, kdo je na světě, bude něco lepšího než my. Jsme rovnocenní, všichni jsme jedno. Každý máme své ego a toužíme ho zvládnout. Učíme se ho používat pro užitek všech. To, že žiju, je důkázem, že jsem užitečný stejně jako Budha, stejně jako Ježíš. A když příjdu na to, proč mě někdo potřebuje, proč mě potřebuje syn, partner, apod. to bude pecka, v tom mohu užitek rozvíjet.
Leriho stránky:
http://nacestemimosystem.webnode.sk/
Sebeúcta a úcta ke stvoření, které se tu zrodilo z Boží vůle. Já se cítím součástí Boží vůle. Má vůle je svobodná vůle, která je součástí vůle Boží. Já jako skutečné Já (ne jako ego) je součástí Boží vůle, kdy Bůh vytvořil dokonalý nástroj, díky kterému se dokáže projevit ve vesmíru. Já k tomu nástroji, svému egu a svému tělu mám pozitivní vztah. Je to nástroj skrze který se mohu projevit.
Je to podobný vztah jako máte ke svému autu, které máte rádi. Nebudu do něj kopat, píchat do pneumatik, ani s nim jezdit po špatných cestách, budu si ho šetřit a dobře s ním zacházet. Ani příliš připosraný, ani příliš hnusný. Vztah k autu je zrcadlo, jaký vztah máte k sobě. Úcta ke svému tělu, k sami sobě. Pokud mám úctu k sám sobě, tak se starám o to, abych poměrně pěkně a co nejdéle slušně fungoval. Nejsem připosraný, abych za každou cenu se dožil co nejdéle (strach ze smrti) nebo abych za každou cenu řešil skladbu potravin, aby se mi něco náhodou nestalo. A naopak nemám důvod si huntovat tělo, chlastat, fetovat. Přistupuji k tělu s úctou a láskou. Díky sebelásce si dokáži všimnout, co mi chybí k mé celistvosti, jaké mám ještě potřeby (mé ego). Skutečná láska je bez ega. Tam již nemám vztah, nemám potřeby. Je to již prociťování harmonie vesmíru. Jde o pozorovatelský stav. Tento stav lze např. pocítit v krátkém okamžiku při meditaci, kdy jste procítění láskou, jste v harmonii a v tu chvíli víte, že vše je v harmonii, a vše dokonale funguje, tak jak to je. Nejde o pohled na krásu, ale o to, že vím, že je vše v pořádku. Není to jen mentální pocit, prociťuji to na všech úrovních. Přestože jsou války, utrpení tak vím, že je to takto v pořádku.
Každý zde má svoji lekci. A já mám hluboký respekt k jednotlivým lekcím. Pozoruji a zasahuji jen tam, kde mi karma dovolí. To je také velký projev lásky. Láska neznamená, že celý život se budu pro všechny obětovat, budu strašně trpět, aby se ostatní měli dobře. To nemá nic společného s láskou - frustrace, bolest... My jsme se nenarodili pro to, abychom trpěli.
Máme důvod být šťastní. Štěstí je pro nás ten základní pocit. To znamená, že pokud zrovna teď necítím štěstí, tak něco dělám špatně. Já nemusím ničeho dosahovat proto, abych našel štěstí. Já už jsem se s ním narodil. Já jsem šťastný. Pocit štěstí je můj přirozený pocit. A pokud nejsem šťastný, tak jsem v nepřirozeném stavu. Jsem v nerovnováze. Dělám něco nepřirozeně. Abych dosáhl štěstí, nemusím nic získávat. Jen je potřeba zbavit se nepřirozeného. Nedělat věci, které mi zabraňují ve štěstí, které mě nedělají šťastným. Štěstí je absence strachu, výčitek, nespokojenosti. Strach přichází tehdy, když se cítím ohrožený. Pokud se přestanu cítit v ohrožení, cítím spokojenost. Jsem šťastný.
Fázi zamilovanosti se do sebe samého jsem procházel vždy, když jsem v sobě objevil novou kvalitu, něco nového na mě, čeho jsem si dřív nevšimnul, že mám. Nebylo to přímo zamilování jako mezi mužem a ženou, ale byl to obrovský obdiv. Přišel jsem na to, jak jsem v něčem božský, ten pocit proběhl během pár vteřin, pak nastal pocit stability a klidu. Já jsem tu svou kvalitu začal používat. Pro užitek všech, a tím pádem i pro mě.
To je má prosba a meditace, kdy prosím v afirmacích, aby každý můj projev byl užitečný pro všechny. To mi dává velkou úctu k sobě samému. Je to stabilní stav, na rozdíl od zamilovanosti. Je to úcta k tomu, co se děje. Je to hluboké poděkování Bohu, že mohu být svědkem takového nádherného času a vztahu Já jsem tak hluboko vděčný, že můžu být svědkem takového zázraku - nejde o zamilovanost, ale o úctu. To se děje i s naším partnerstvím, nebo jakémkoli jiným vztahem. Když zamilovanost přejde, a vztah má být funkční, zůstává úcta, hluboká úcta ke člověku. Já už nejsem do své ženy zamilovaný, ale mám k ní zatím nejvyšší a tak hlubokou úctu, jakou k nikomu jinému nemám. To je funkční vztah.
O nic nepřicházím, já si to jen užívám a dávám užitek i druhým. Jen k ženě cítím hlubokou úctu. Proto pro mě bylo tak důležité, získat její souhlas s tím, že chci být svobodný. Je to i úcta k sobě samému. To, že jsme spolu je důkazem, že se potřebujeme. To, že dýchám a žiju, dokazuje, že jsem potřebný pro celý vesmír. Beze mne by vesmír nebyl celistvý. Až když zemřu je důkazem toho, že už mě vesmír nepotřebuje. A pokud tento fakt potlačím - jsem na nic, nemá smysl tu žít, tak to je hřích, rouhání. Týká se to sebepodceňování, sebeponižování. To je vztah s vesmírem.
Představte si stav, kdy už máte všechny životní zkoušky za sebou, jste dokonalí, všechny lekce máte zpracované, všechna poslání dokončená, že už se nemáte v čem rozvíjet, když jste absolutními mistry a vše ovládáte, měli byste se po sobě porozhlédnout, protože jste pravděpodobně průhlední.
Jsem dokonalý, tedy jsem dokonal a nemám tu už být. Skuteční svatí nikdy po zemi nechodí, ti svatí, kteří již nemusí nic řešit, nemají ego. Ježíš i Budha ego měli. Každý, kdo má ego je na Zemi. Jsou lidé, kteří dokáží své ego používat, používají ho perfektně, umí ho přehlédnout, jeho hlas strachu, jsou v tom mistři, ale mají ho. A vždy je to ego umí překvapit, vždy s ním pracují, vždy je nutí na něj upírat pozornost.
Když umíral Ježíš, na kříži vykřikl: Bože, proč si mě opustil?, ztratil víru, Ježíš ztratil víru v Boha ! Těsně před smrtí. Měl ego a to ho překvapilo právě v této nejstrašnější chvíli. Ale hned pár okamžiků na to dodal: Bože, s důvěrou odevzdávám duši do tvých rukou. Tedy se vzpamatoval. Ale ego ho překvapilo.
Budha, když umíral, dobrovolně odcházel a přišel k němu podle legendy démon (obrazně řečeno) neboli pocit, že nemůže zemřít, protože tu má spoustu učedníků, kteří ho potřebují, spoustu lidí, kteří se ptají na tvé učení, kterým jsi ještě všechno nedopověděl, máš tu palác (myšleno duchovní - ašrám), který potřebuje tvoji osobnost, tvůj charakter, lidé tě následují, nemůžeš odejít. Budha v meditaci řekl, poznal jsem tě, ty jsi démon. Sbohem, odcházím. Byl to démom připoutanosti na společenské postavení, zásluhy,... Poznal ho, ale byl tam, Budha měl též ego.
Nečekejme tedy, že ten, kdo je na světě, bude něco lepšího než my. Jsme rovnocenní, všichni jsme jedno. Každý máme své ego a toužíme ho zvládnout. Učíme se ho používat pro užitek všech. To, že žiju, je důkázem, že jsem užitečný stejně jako Budha, stejně jako Ježíš. A když příjdu na to, proč mě někdo potřebuje, proč mě potřebuje syn, partner, apod. to bude pecka, v tom mohu užitek rozvíjet.
Leriho stránky:
http://nacestemimosystem.webnode.sk/
Komentáře
Celkem 0 komentářů