Záchvaty: pláč kvůli potřebě nebo potřeba pláče?

Dítě, které má záchvat vzteku, se cítí bezmocné, domáhá se autonomie a pocitu důstojnosti. Chce si vytvářet vlastní život podle svých představ. Někdy nás záchvat upozorňuje na určitou věc; jindy tím dítě uvolňuje silné emoce způsobené něčím, co se nedá změnit, a potřebuje naši láskyplnou pozornost. Pokud se uzdravuje prostřednictvím vzteku a my mu nabízíme uklidnění a zamluvení situace, bráníme jeho hojivému scénáři. Pokud dítě ovládáme, způsobíme záchvat.
Když dítěti něco přikazujete a způsobíte tím u něj vztek, hledejte v sobě a ve svém srdci, kým chcete pro dítě být. Laskavý a milující rodič, kterým jste, přece nechce dítě ovládat a rozčilovat. Mysl vám říká něco, co vede k neužitečným slovům a činům. Jaké máte myšlenky? „Musí odejít z hřiště, protože jsem to řekla..." Opravdu? Poslouchali byste někoho jiného než své srdce v situaci, kdy se máte úžasně? Odešli byste okamžitě z večírku, kdyby se tam nudilo vaše dítě nebo si to přál váš partner? Jsou tohle laskavé a upřímné myšlenky? Ve skutečnosti dítě vyjadřuje váš vnitřní nepokoj. Potřeba ovládat se vám vymkla z rukou a možná se zmítáte mezi snahou udělat na někoho dojem a snahou reagovat na dítě. Zeptejte se sami sebe, jak byste postupovali ve stejné situaci, kdybyste tyto myšlenky neměli? Prostě si sami sebe představte bez toho vnitřního štěbetání v téže situaci a sledujte ve své mysli, jak byste se k dítěti zachovali.

Záchvaty nejsou nezbytné a jejich prevence začíná péčí o miminko a preferováním „ano" odpovědí kojenci i malému dítěti. Chovejte miminko co nejvíce, aby si mohlo vytvořit jemné komunikační schopnosti. Nosítka a společné spaní umožňují kojenci a později batoleti projevovat se bez křiku a pocitů frustrace. Vyvine si tak rozlišení mezi klidnou žádostí a pláčem jako vyjádřením emoce. Později s rozvojem řeči bude spíše schopné vyjádřit potřeby slovy a ne záchvatem. Když dítě ví, že jeho slova vyvolají odpověď rodičů, stejně jako to působily jeho jemné miminkovské signály, nemá důvod křičet, aby získalo pozornost. Má-li takové dítě záchvat, potřebuje pravděpodobně obrátit vaši pozornost a péči k něčemu, co neproběhlo dobře.

Zmatek nastane, když dítě používá záchvat proto, že jeho mírnější způsob komunikace nevyvolal potřebné porozumění. To neznamená, že máte cítit vinu nebo selhání jako rodič. Stává se to téměř všem dětem, jakkoli mají rodiče nejlepší snahu vyhovět a být laskaví.

Dítě, které se vzteká nad něčím, co se nedá změnit, ve vás nejspíš vyvolá úzkost a potom se honem snažíte ječícímu dítěti cokoli dát, změnit skutečnost, najít náhradu, dokonce děláte věci proti vší logice, jen abyste záchvat zastavili. Pak ale nenasloucháte jeho vzkazu a maříte jeho ozdravný proces. Taková odpověď postupně dítě naučí používat záchvaty a slzy nikoli k vlastnímu uzdravení, ale k získávání věcí. Nikdo varovně nepoukáže na toto nedorozumění. Je to součást lidských omezení; oba, rodič i dítě jsou lapeni ve svých myšlenkových pochodech, ať se snaží sebevíc. Rodiče se mohou domnívat, že jimi dítě „manipuluje". To ale jen odpovídá na signály, které s nejlepšími úmysly dostalo.

Abyste nepanikařili, když se dítě vzteká nad nezměnitelnou situací, použijte vnitřní rozhovor ze S.A.L.V.E. formulace. Prozkoumávejte své myšlenky a nedovolte, aby vám diktovaly, co máte dělat. Myšlenky budou nejspíše typu „musím něco udělat, aby byl šťastný", „ asi je s ním něco v nepořádku", „ach bože, chudák dítě, to je hrůza", „kdyby ho někdo viděl, bude si myslit, že jsem neschopný rodič" a tak podobně. Zapište si to a podívejte se na svou mysl na papíře.

V okamžiku, kdy uvěříte, že tyto myšlenky jsou pravdivé, pouštíte se do svízelné bitvy s dětským záchvatem. A jak bojujete, jste ve skutečnosti odděleni od dítěte i od sebe. Když však své myšlenky důkladně prozkoumáte, zjistíte, že vůbec nemají co dělat s pravdou, realitou nebo s dítětem. Jsou to jen úzkosti, které jste zdědili jako lidské bytosti. Bez nich byste bez problémů milovali své dítě bezpodmínečnou láskou a věnovali mu plnou pozornost.

Když své myšlenky zkoumáte, povšimněte si, že jsou vždy jen o vás, samozřejmě, neboť jsou to VAŠE myšlenky. Vy jste ten, kdo si myslí, že je něco špatné, hrozné či že váš obraz v očích ostatních bude poškozen. Vy jste ten, kdo chce dětský záchvat zastavit na základě svých myšlenek a kvůli sobě. Když se podíváte hluboko do svého nitra, ani neuvažujete, zda ty myšlenky jsou pravdivé. Přicházejí automaticky. Kdybyste dokázali reagovat, jako by tyto myšlenky neexistovaly, záchvaty dítěte by možná vypadaly úplně neškodně a dokázali byste jednat s dítětem s větší láskou a porozuměním.

Záchvat vzteku je platný způsob, jak vyjádřit intenzivní přetékající emoce, a jako takový je ozdravným procesem. Křiku a zuřivosti ve snaze získat něco nesplnitelného se snadno zabrání tak, že se vyladíme na přijímání klidných signálů od dítěte a že se vyhneme donucování. Když se přesto objeví ozdravný záchvat a my ho zastavíme nějakou kompenzací, zůstane problém nevyřešen, protože nebyla postižena skutečná potřeba.