Ženy služky, jděte si lehnout :)

Začínám vařit a za zády mě irituje muž, který sedi u počítače.
Rozjíždí se v mé hlavě hra, která vyvolává nehezké pocity...

Kdyby mi tak pomohl... a projede mnou vlna zlosti. Nádobí o to víc cinká a rachotí.
Kdyby ho napadlo mi pomoct, no jo, jenže je to chlap, toho to nenapadne. A přichází druhá vlna zlosti a zoufalství.
Vim, kdybych si mu řekla, ať mi pomuůže, jistě by to rád udělal, jen ho to prostě nenapadne, není telepat ...
Ale já si mu nebudu říkat o pomoc, nejde to, mám vztek.
A o jakou pomoc vlastně? Co by měl konkrétně udělat, ani nevím. Jde mi jen o to, aby se zeptal. Stejně bych mu řekla, ne nepotřebuju nic. Vžyť by se mi tu jen motal a byla bych z toho nervózní. Prostě mi vadí, jen že sedí a nic nedělá a já se tady honím jako koza.

V tom to vše pomalu začínám pozorovat. Vnitřně zavřu oči a snažím se o ztišení myšlenek a vyplují mi z ticha na povrch dvě slova: bezpodmínečná láska. Ano, miluj své blízké bez podmínek, uvař svému blízkému s láskou, bez očekávání. Nebo snad vaříš kvůli tomu, aby tě někdo chválil a kladně hodnotil? Nevaříš z prosté lásky, ale pod podmínkou, že za to něco bude? Jídlo vařené ve vzteku se obvykle spálí nebo je hořké zlostí a pohodu domova to nevytvoří. Ty zlé vlny se mi snažily zatemnit mysl a ovládla mě nesmírná únava. Než jsem tedy vaření rozjela, musela jsem si na chvilku lehnout. Zavřela jsem oči a řekla si: Všechny zlé myšlenky, domněnky, představy, není mi s vámi dobře, dovolte mi vás opustit. A jako na obrovském eskalátoru myšlenky mizejí v nedohlednu a já v duchu vyslovuji kouzelné slovo "JSEM", které mě dostává do středu nitra, do ticha, kde je pevný bod a vše stojí. Na chvilku usínám a ještě před tím mě muž v tichosti přikrývá. Budí mě až šlehání vajec, to jak připravuje suroviny na obalování cuketových řízečků. Vím, že obalování ho vždy trochu trápí, tak vstávám a rozdělujeme si činnosti, já obaluji, on smaží. Jen se na sebe usmějeme.