Zlé pocity, milující slova

Přes všechno naše snažení být milující a laskaví někdy cítíme k dítěti hněv a dokonce i nenávist. Příčinou nemusí být nic velkého. Každý si v sobě neseme vzpomínky na bolestné či zahanbující situace, které náhle vyplavou na povrch díky jen vzdáleně podobným situacím.

Nemusíme si ani na nic reálně vzpomenout, jsou to emoce spojené s nějakým zážitkem, které zcela zaplaví naši mysl. Pak opět pomůže vzorec S.A.L.V.E. (viz 3.část), zejména jeho první krok, oddělení sebe od aktuální situace.

Zloba a násilné reakce často překrývají jiné bolestivé pocity. Většinou si tyto pocity vůbec neuvědomujeme, protože by odkryly bolestné a nepříjemné minulé zážitky. Pokud pro vás jako dítě nebylo bezpečné vyjadřovat smutek, plakat, dožadovat se pozornosti a plně se vyjádřit, nejspíše jste tyto emoce nadlouho potlačili. To, co se děje nyní, je automatické: Bolestivé pocity byly vytěsněny a namísto nich se objevuje hněv, který je přijatelnější, a cítíte se v něm méně zranitelní, než když cítíte smutek nebo vám tečou slzy.

Bohužel hněvem se nám neuleví, protože se soustředíme na obviňování. Tím, že odsuneme pozornost od sebe (obviníme), nemáme možnost pocítit své zranění. Dokud si neobjasníme myšlenky, které hněv způsobují, nejsme klidní a často se cítíme ještě rozzlobenější a zabředáváme do role oběti (obviňováním).

Když se vaše dítě chová tak, jak byste neočekávali, dřív než něco řeknete nebo uděláte, myslete (tichý hovor se sebou). Neříkejte první slova, která vás napadnou. Pravděpodobně to budou slova, která dítěti ublíží a povedou k dalšímu boji. Slova ve vás nezmizí, ale vy je postupně budete vidět jen jako myšlenky, ne jako pravdu. Ve správném postupu vám dítě dokonce může pomoci. Poproste ho, aby vás upozornilo: „Počkej chvíli, mami!" nebo „Přemýšlej minutku, tati!". Batoleti můžete dát „vlajku", kterou před vámi zamává, abyste se vzpamatovali. Tyto domluvené signály vám umožní si vybrat „odde­chový čas" a oddělit v něm svou vnitřní konverzaci od toho, co dítě opravdu dělá, a od svého opravdového já. Nejprve se zabývejte svou emocí, tím se osvobodíte a můžete se soustředit na dítě.

Dítě váš hněv spouští, ale není jeho příčinou, není zodpovědné za vaše emoce. Dítě něco dělá a ve vás naskočí starý počítačový program a nutí vás chovat se podle něj. Nad touto automatickou odpovědí nemáte vládu. Máte ale volbu ji uskutečnit nebo zavrhnout. Můžete být posluchačem sami sebe a zuřit jen vnitřně a pak se soustředit na dítě již bez pout starých reakcí. Pokud si v krátkém čase vnitřního oddělení uvědomíte, že hněvivé myšlenky nejsou vaší podstatou a ani se nevztahují k současnosti, budete schopni je prostě zaznamenat, nechat odplynout a plně se soustředit na dítě. Možná později vyhledá­te kamarádku nebo terapeuta, aby vás vyslechli a lépe jste se v myšlenkách orientovali. Nebo si to proberete sami. Zapište si každou myšlenku, která vyvolává hněv, a zjistěte, proč to tak je, jak se při tom cítíte a chováte a jak byste odpovídali bez oněch myšlenek. A pak si uvědomte, kolik očekávání a hodnocení, která kladete na dítě, je stejně tak užitečných pro vás.

Buďte k sobě laskaví. Klíčem je žádné myšlenky či představy nehodnotit: Nejsou to pravdivá vyjádření o tom, kdo jste, ani o tom, jací rodiče chcete být. Dejte si asi minutu a vyjádřete přesně a úplně, co chcete, pouze ve své hlavě. Představte si sebe, jak ječíte, obviňujete, bijete, trestáte či cokoli jiného vás v hlavě napadne. Přehrajte si celý tento vnitřní film a pak se sami sebe zeptejte, jestli je to opravdu přiměřené současnosti a zda opravdu takoví jste. Budete moc šťastni, že jste se podle svého filmu nechovali.
Dejte sami sobě svobodu přehrát si vše v hlavě. Zabere to jen málo času a vrátí se vám zpět síla a láska. Své myšlenky a příčiny hněvu jen sledujte. Máte-li ještě minutu navíc, zapište si to a pak se podívejte, co platí. Když projdete tímto „procesem pravdy", soustředíte se daleko lépe na současnost a uvidíte, jak nevinné jsou úmysly dítěte. Matka, která se zachovala podle mé rady, mi pak vyprávěla následující příběh:

Vendula si trochu zdřímla a její devítiletý syn Leoš ji chtěl překvapit a připravit sám lasagne, které chtěla udělat na večírek. Když se Vendula vzbudila a přišla do kuchyně, Leoš byl celý opatlaný od rajského protlaku a kuchyň úplně zmazaná od ragú a sýra. Na plechu bylo cosi, co měly být lasagne, ale spíše to vypadalo jako bramborová kaše naložená v kečupu.
Vendula byl na pokraji „výbuchu". Nestačí před příchodem hostů umýt kuchyň a udělat nové lasagne. Zhluboka se nadechla a prošla si formulku S.A.L.V.E. Viděla v duchu sama sebe, jak ječí a nadává, jak vyhazuje Leoše z kuchyně a zakazuje mu zúčastnit se večírku.

Zlá slova a fantazie nechala projít tiše myslí a pak se soustředila na Leoše. Ještě dříve než stačila cokoli říci, jí Leoš sdělil: „Mami, připravil jsem lasagne. Teď už to jen musíme upéct a trochu tady uklidit. Můžeš si jít klidně ještě lehnout a prospat se."

Když Vendula viděla, s jakou láskou to Leoš vše dělal, usmála se a řekla mu: „Díky. Tos mě tedy překvapil. Jsem už úplně odpočatá. Mohu ti pomoci s úklidem?"

Leoš souhlasil, že mu maminka pomůže. Vendula usoudila, že lasagne vůbec nevypadají tak nemožně, jako když byla plná hněvu. Leoš byl hrdý na své dílo a Vendula si odnesla cenné poučení. Maminka a syn spolu strávili báječný večer.

Vendula dokázala přesunout svou pozornost a vidět činnost dítěte z pozitivní stránky, a protože nic neřekla, umožnila svému synovi, aby začal mluvit první, a tím se vlastně vše vysvětlilo. Často děláme v rozčilení rychlé závěry, aniž bychom se snažili vidět opravdová fakta a úmysly, které dítě mělo. Když chvilku počkáme, až dítě samo začne mluvit, situace se vyjasní a hněv se rozplyne.

Abychom si zachovali láskyplnost i v obtížných situacích, je dobré si uvědomit, že vyčistit podlahu nám zabere úplně stejně času, když jsme rozzuření, jako když nás činnost dítěte potěší. Pokud dokážeme uchránit dítě slov, jež vedou k pocitu viny, rozmrzelosti a hanby, bude se cítit užitečné, milované a oceněné. Čas strávený s dětmi získává na ceně jak pro ně, tak pro nás právě díky těmto kladným emocím, které nás spojují.