Znamení kříže, přítomnost

Ještě jednou se zastavme u těchto témat. Poodhalme další ta­jemství. Při ukřižování Ježíše došlo současně k ukřižování dalších dvou lidí. Jeden z nich s Ježíšem promlouval a žádal ho o odpuš­tění. V různých dobách byla víra člověka různě silná. To, k čemu dnes směřujeme harmonií rozumu a duše, bylo v jiných dobách mnohem přirozenější. Harmonie rozumu a duše byla přirozeněj­ším stavem, rozum ještě tolik nepanoval. Lidé mnohému tolik ne­rozuměli a měli více pokory. To přináší možnost strachu, ale také hlubší víry. Díky tomu v určitých situacích rychleji vnímali a uvě­domovali si. To byl případ tohoto ukřižovaného, který ještě těsně před smrtí prožil stav plné přítomnosti. Silou moci slova a moci přítomnosti zbavil Ježíš tohoto muže bolesti. Jak? Uvedl ho do sta­vu plné přítomnosti prostřednictvím jeho víry. Právě prostřednic­tvím své víry toho ten odsouzený dosáhl. Pokud jste přítomní, jste mimo čas, tedy mimo minulost i mimo budoucnost, jste teď. V pří­tomnosti proto ten ukřižovaný necítil bolest při umírání. Byl mimo čas a prostor, již stál mimo Systém (biblickými slovy - byl v ráji).

Prostřednictvím přítomnosti je možné vykoupení, osvobo­zení. Od čeho? Od ovládání. Jak jste ovládáni? Emocemi. Emoce je prostředek pro ovládání, ale proti tomu není třeba bojovat. To je potřeba přijmout. Přijmout znamená vzdát se. Přijmout ne­znamená strpět cokoliv, něčí libovůli. Přijmout znamená vzdát se ve smyslu vzdání se vlastní důležitosti. Před kým nebo před čím? Před sebou, jen vzdání se před sebou má opravdový smysl. Vzdát se vlastní důležitosti. Vzdát se všeho. Když se vzdáte všeho, pak na ničem neulpíváte. Jste svobodní. Když na ničem neulpívá­te, nejste zranitelní. Zde pozor na slova. Výrok „Nejste zranitelní." není zaměnitelný s výrokem „Jste nezranitelní."

Jedná se o velmi důležitou moudrost. Je lidmi využívána v růz­ných oborech. Tedy těmi řekněme vědomějšími lidmi. Co to zna­mená? Lidmi, kteří se dostali na vyšší stupeň vědomí. Většinou ne proto, že by to chtěli, ale proto, že to potřebovali. Osvícení lidé se objevují v těch nejhorších podmínkách z hlediska lidského (ro­zumového) posuzování. Mnohdy i vycházejí z těch nejhorších pod­mínek, neúplných rodin, materiálního nedostatku a podobně. Jsou i výjimky, např. Siddhártha Gautama (Buddha), který se narodil a žil v materiálním blahobytu, ale později sám dobrovolně ode­šel, vzdal se všeho. Je tedy nutné být chudý nebo nemocný, abyste mohli dosáhnout osvícení? Ne, v této době to není nutné. Pravdou ale zůstává, že lidé většinou až na pokraji života nebo po proži­tí nějaké těžké životní situace začínají uvažovat jiným způsobem. Např. po těžkém úrazu si v nemocnici člověk uvědomí, jakých po­míjivých hodnot se v životě držel apod. Mnohdy se ale tyto zábles­ky vědomí rychle po odeznění situace vytratí nebo jsou nahrazeny vjemy nějaké přítomné bytosti, která člověka uměle udržuje ve smutku nad ztrátou blízké osoby nebo lítosti nad sebou samým (nad svým osudem).

Příklad vzdání se nalézáme u válečníků, kteří se vzdávali živo­ta. Ne že by jím pohrdali (to skutečný válečník nedělá, to je postoj Ega), jen mu nepřikládali takovou důležitost a to jim rozvazo­valo ruce (bojová umění) i mysl (strategie). Můžeme také říci, že se vzdávali vlastnění (chtění=ego) svého života, moci nad ním a vkládali ho do moci různým bohům, učení apod. Tito válečníci tak našli svou víru. Proto vítězili, měli méně strachu a více víry nežli jejich protivníci.

Podobný příklad najdete například v současných věznicích, každý vězeň ví (velmi rychle zjistí), že pokud mu na něčem zále­ží, je to jeho slabým místem. Ve vězení toho může kdokoliv využít k podrobení si ho. Velmi rychle se tam naučíte nefixovat se na nic, o co můžete přijít.

Tím, že se vzdáte svého vztahu k něčemu či někomu, stáváte se vůči tomu svobodnými. Svou svobodu dáváte i svému protějšku (věci, osobě). Dáváte to, co skutečně máte. Toto osvobození je vel­mi důležité ve vztahu k vlastním dětem.

Proto osvícení docházejí dříve ti, kteří mají „obtížný" život plný komplikací. Domníváte se, že ti, které považujete za šťastné, jsou skutečně šťastní a svobodní? Že vám se to stát nemůže? Domnívá­te se, že vy jste příliš hříšní, neznalí a nevědomí? Nemáte žádné mimosmyslové schopnosti, nevidíte auru ani nevěříte v Boha? Ne­smysl. Vždyť Bůh volá tím nejsilnějším hlasem právě ty nejzatoulanější ovečky. Ty, které jsou nejvzdálenější samy sobě.

Jinými slovy, právě ti z vás, kteří zatím necítí žádné mimořádné schopnosti, budou nejvíce překvapeni. Ti, kteří se dosud převáž­ně řídili jen rozumem. Jejich víra bude nejpevnější, protože bude pramenit z potřeby být, nikoliv pod tlakem chtění mít! Navíc takto silný rozum bude i silným „spolupracovníkem" ve víře. Mám teď na mysli naprosto konkrétní víru - víru v sebe! Žádný důkaz vás ne­přesvědčí tak jako váš vlastní. Tedy důkaz vašemu rozumu, prožitý vámi ve vaší přítomnosti. Proto ani vy se nesnažte nikoho další­ho přesvědčovat svými důkazy a svými prožitky. Totiž kdo nezažil, neuvěří.

Tomáš však, jeden z dvanácti, příjmením Blíženec, nebyl s nimi, když přišel Ježíš. Řekli mu tedy druzí učedníci: „Viděli jsme Pána!" Ale on jim řekl: „Neuzřím-li v jeho rukou rány po hřebech a nevložím-li svůj prst na místo hřebů a nevložím-li svou ruku v jeho bok, neuvěřím!"
Po osmi dnech byli jeho učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Tu při­šel Ježíš zavřenými dveřmi, postavil se mezi ně a řekl: „Pokoj vám!" Potom dí Tomášovi: „ Vlož svůj prst sem a viz mé ruce, natáhni svou ruku a vlož ji v můj bok; a nebuď nevěřící, nýbrž věřící!" Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!" Řekl mu Ježíš: „Poně­vadž jsi mě uviděl, uvěřil jsi; blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili."
Jan 20,24

Množství a váha důkazů (znamení) je přímo úměrná vaší po­třebě. Proto ti, kteří jsou v nedostatku ať materiálním, nebo duchovním, naleznou dříve, pokud budou hledat, nežli ostatní. Ne­spravedlivé? Ale vůbec ne. Nejde o žádná pravidla, jak by se snad mohlo na první pohled zdát. Ti potřebnější prostě více věří, pro­tože opravdu potřebují být. Nejde jen o chtění (ega) mít „také". Pokud více věří, více dostanou.

„Neboť kdo má, tomu bude dáno; a kdo nemá, tomu bude vzato i to, o čem se domnívá, že má."
Luk 8,18

Bylo to řečeno ve smyslu víry. Víry v Boha, to ano, ale kým byl onen Bůh? Přece sebou. Každý je sobě Bohem. Pokud nepouži­jete tato spojení k manipulaci (za pomoci strachu, samozřejmě), pak vše, co se váže k Bohu, váže se k přítomnosti. Kdo tedy má víru v moc přítomnosti, tomu bude dáno, kdo ji nemá, tomu bude vzato i to, co má. Kdo tady dává a bere? Není to trestající bůh a jeho při­kázání, ale vlastně vy sami. Každý sám sobě dá - tím, že si dovolí se radovat. Tím, že se vzdá myšlenek a nebude se zabývat budouc­ností či minulostí a bude žít v přítomnosti. Tím si dovolí radovat se ze všeho. Kdo ne, ten se při pohledu na krásu květiny bude ve své mysli stále zabývat starostmi, které byly nebo které „jistě" přijdou, a v této nesvobodě květinu přehlédne. Květina mu odpustí, neboť má víru v sebe, ve věčný život. Odpustí mu, neboť on neví, co činí. Je v moci přítomných bytostí. Bude žít své peklo na zemi. Jeho nejhorší obavy se mu naplní. Strach, který ho spaluje uvnitř, se zre­alizuje i navenek. Naproti tomu ten, který uvěřil, se bude radovat každým okamžikem. Bude dávat a dostávat bude ještě více. Bude dávat, protože bude mít. Přijde vám, že to dokáže jen blázen? Tedy člověk prostý rozumu? Vždyť o to právě jde, dostat se z nadvlády rozumu.

„Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské."
Mat 5,3

Nevažte se na to, co o vás kdo říká. Neposuzujte sebe očima ostatních. Nezabývejte se mnoha věcmi, jen na jediné skutečně zá­leží. Záleží na tom, co cítíte vy. Kde jste z pozice víry v sebe. Na tomto místě vysvětlím další výrok:

„A kdo se chce s tebou souditi a vzíti ti tvou sukni, tomu zanechej i plášť."
Mat 5,40

Výrok, proti kterému brojí rozum a spousta dalších. Protože ho stále nechtějí pochopit. Co je tím řečeno? Když se všeho vzdáte, jste osvícení. Pokud tedy předpokládáme, že jdete po cestě prav­dy, lásky a života, protože pak právě vám je toto určeno, pak tedy vězte, že každý je vám učitelem. Učitelem k sebepoznání. Ano, úplně každý. Ten soused, co vás pomlouvá. Ta krásná slečna, kterou potkáváte ráno v pekařství. Také ten bezdomovec před super­marketem, který na vás upřeně kouká. Tito všichni vám nastavují zrcadla.

Jak vás učí? To si ukážeme právě na smyslu tohoto citátu. Pokud jste prosti všech forem strachu, pak k sobě nic negativního ani ne­přitahujete. Ve světle není tma obsažena. To znamená, že se vám ve vašem životě nepřihodí to, že vás někdo obere o vaši „sukni". Leda byste ve své víře nebyli tak pevní, ale jak to zjistit...? Jak zjis­tit, v jaké fázi transformace vědomí jste? K tomu vám slouží svět jako zrcadlo. Setkáváte se s lidmi, kteří vám nastavují vaše zrcadlo. Čím bližší lidé to jsou, tím ostřejší je obraz. Jistě, může i více bolet, takový pohled pravdě do očí. Tím, kdo vám dává odpověď na dotaz, jak jste na tom, je vaše okolí. Také proto je odloučenost (askeze, klášterní život) nesmyslná. Po určitý čas může mít svůj smysl, ale jako životní záměr se jedná pouze o oběť. Oběť není smyslem živo­ta ani skutečnou vůlí Boha. Jak tedy porozumět výše uvedenému výroku? Pokud vám někdo vzal „sukni", pak jste ještě nebyli plně vědomí, prosti strachu. Dejte mu tedy ještě svůj „plášť". Jednak jako odměnu za obrovský dar (v porovnání s jakoukoliv cenou „suk­ně"), který vám dal. Tedy za informaci, že ještě máte slabá místa (i velmi skrytá). Nyní se vám to může zdát bláznivé, ale nehovořím o začátku cesty, kdy teprve objevujete pravdu. Hovořím o vzdá­lenějších místech, kde tato informace je nejcennější (to jediné, na čem doopravdy záleží). Pak to, že o něco přijdete, budete vní­mat zcela jinak. Mnohem více totiž dostanete jednak ihned činem samotným, jednak později díky pochopení, které dojdete. Takže jedním důvodem vzdát se „sukně" je fakt přijetí situace a informa­ce v ní obsažené. Druhým důvodem, proč darovat ještě svůj „plášť", je fakt, že abyste si mohli dar (informaci) zcela uvědomit, je po­třeba za něj zaplatit - jakkoliv, něco darovat (zachovat tím rovno­váhu energií). Darovat tedy ještě svůj „plášť". Jednak ho darujete potřebnému - jistě by vám to nebral, kdyby to nepotřeboval kvůli své potřebě zahnat zimu (zima = strach), ale především zachová­te energetickou rovnováhu. Je to jako mince pro převozníka. Vzpomeňte si na kapitolu, kde jsme se zabývali rozdíly potenciálů a tím, co je energeticky výhodnější. Tím, že jste vnitřně (dle vás nyní možná zcela nesmyslně) vytvořili potřebu prověřit, v jaké fázi se nacházíte, jste vytvořili určitý podtlak, který přitáhl danou situ­aci, která by jinak nenastala. Nastala proto, že jste měli malou víru v sebe. Potřebovali jste odpověď. Takže jste ji dostali. Žádný Bůh, sami jste si ji dali. Znamená to, že to, co se stalo, jste potřebovali, nikdo vám neubližuje (jak se domnívá ego), jen se plní vaše vůle.

Vznikl rozdíl potenciálů a zasáhla Existence (Bůh), která vyhleda­la toho, kdo potřebuje zkušenost v opačné roli. Dostáváte velký dar - informaci, která zní: otevři oči! Pokud tedy nedarujete a tím neodměníte toho, kdo vám to vzal za to, že vám tím dal (pravdě­podobně sám nevědomě) dar informace o vašem skutečném sta­vu, dopustíte se jen jednostranné akce. Vezmete si informaci a nic za ni nedáte. Vznikne opět disharmonie, která bude opět řešena zásahem „shora". Uvědoměním a darem zachováte rovnováhu. To je pravá podstata prastarých („pohanských") rituálů obětí.

Toto platí, pokud si vše uvědomíte, pokud ne, nemusí to tak být a zmítáte se v „souhře okolností". Reálně se to, co zde píši, dá shrnout do rčení, že neštěstí nechodí nikdy samo. Co to zna­mená? Znamená to, že si bytostně (na úrovni vlastní bytosti) vel­mi potřebujete uvědomit něco, ale vy ne a ne se vzdát a přijmout to (za tím mnohdy stojí přítomné bytosti, které vědí, že vaším uvě­doměním si ztratí nad vámi svou moc). Stále bojujete, a tak stále trpíte rány osudu. Někdo si dokáže uvědomit (zastavit přemýšle­ní) až tváří v tvář smrti, např. v nemocnici po těžkém úrazu. Tam lidé často mění názory a hodnoty, viďte? Většinou ale po odchodu z nemocnice rychle zapomínají.

Popíšu vám hypotetický příklad z vaší možné budoucnosti. Představte si, že už jste na cestě transformace vědomí v určité vzdálenosti. Již se vás mnoho událostí nedotkne (nevyvolá emo­ce), pravděpodobně jste změnili zaměstnání a prožíváte i šťast­ný vztah. Čtete zajímavou literaturu, máte již volné schopnosti si ji sami vybírat. Rozlišujete fakta od hypotéz. Někdy už komu­nikujete s přítomnými bytostmi. Zdá se, že je vše v harmonii. Už ani nemáte ty zdravotní problémy, které vás trápily před časem. Přesto cítíte lehký neklid, někde hluboko, takové chvění, jen občas, uvnitř, nejste si jistí, zda to není nějaký klam. Najednou nastane situace shodná s výrokem o „sukni" a „plášti". Chápete, jak obrov­skou radost pocítíte v tom okamžiku? Díky vašemu stavu vědomí totiž budete celou situaci vnímat jinak (podobně, jak jsem popsal) a budete vědět, co to vlastně znamená. Budete vykoupeni. Odhalí se vám místo disharmonie, nerovnováhy ve vašem nitru. Do urči­té fáze potřebujete učitele, potom je vám učitelem život, Bůh. Jste to vy - vaše vlastní bytost vás vede. Jste na rozmezí rozumu a duše. Již nemáte obavy, dospěli jste do prvního stavu jednoty těla (rozu­mu) a duše (vlastní bytosti).

Pokud jsem hovořil o vzdání se, je to první důležitý krok na ces­tě k transformaci vědomí. Vzdání se je důležité v širokospektrálním rozsahu. Vzdání se z hlediska jemnohmotného i hrubohmot­ného. Vzdání se sebe sama z hlediska důležitosti.

Důležitost je projevem ega, a pokud se jí nevzdáte, nepřekro­číte určitou hranici. Třeba tento limit nepocítíte ihned, ale jed­nou na něm zůstanete stát. Pak budete třeba složitě odhalovat, co vám brání v cestě kupředu. Totiž tím, jak se vyvíjíte, mění, vyvíjejí se i přítomné bytosti, respektive jejich způsob, kterým na vás působí. Ten způsob je stále rafinovanější. Je to dané jejich potřebou, tedy funkční částí. Kdyby to jen chtěly, nefungovalo by to. Funguje to právě proto, že to skutečně potřebují, jinak by zemřely (z jejich úhlu pohledu). Proto na konci první fáze trans­formace vědomí budete přesvědčovat a vést krok za krokem své vlastní ego a rozum k uvědomění tak, jak jste vedeni nyní vy. Také budou vzdorovat, mít vlastní pravdy a přesvědčení, ná­zory typu „bez práce nejsou koláče" a podobně. Nenechávejte si nic na později.

Vzdejte se tedy své vlastní důležitosti a budete překvapeni, jak se vám jí bude odevšud dostávat plnými hrstmi. Vzdejte se chtě­ní všemu hned porozumět. Uvidíte, jak najednou souvislosti bu­dou zřetelnější. Nechte se vést. Neříkám, abyste bezmezné věřili. Naopak, objevujte a zkoušejte. Hlavně už něco dělejte, protože čas se nachyluje.

Vezměte si zpět svou duši a svou moc a víru. Nikdo vám v tom zatím nemůže zabránit. Je možná jen jediná cesta ke spasení a k vykoupení. Prostřednictvím přítomnosti. Tedy zevnitř, způso­bem ženského principu.

Nové informace již delší dobu nejsou volně přístupné. Naopak novými technologiemi vědy (rozumu) je více a více zahalováno. Použita je jednoduchá finta - jehla v kupce sena. Tedy informací je tolik, že pravda je mezi nimi ukryta tak rafinovaně, že ji bez mi-mosmyslových schopností není možné rozeznat. To nevadí, pravda může být skryta, ale vy ji naleznete. Nejprve sami v sobě, později kamkoliv se podíváte. Záměrem této knihy je odhalit některé prav­dy a osvítit cestu, po které jde již každý sám za sebe.

Vzdejte se tedy své vlastní důležitosti, najděte pokoru. Dovol­te mi použít další přirovnání. Pokud usedáte jako hosti k velkému stolu, neobsazujte hned nejčestnější místa vedle hostitele. Vždyť nevíte, kdo ještě přijde. Jak se asi budete cítit, když vás hostitel vyzve, abyste uvolnili své místo někomu jinému? Radši se vzdejte své vlastní důležitosti a s pokorou se posaďte dál. Hostitel pak sám přijde k vám a pozve vás na čestná místa k sobě. Jak se budete cítit, až půjdete kolem ostatních až k němu? Jak je psáno: „Kdo se povy­šuje, bude ponížen a kdo se ponižuje, bude povýšen." Smysl není v tom, jak se mnozí mylně domnívají, ponižovat se v tom výkladu, jak tomu dnes rozumíme, ale právě vzdát se své důležitosti, své masky, role, pozice. Nevyzařovat své povýšenecké mínění o sobě samém. Tedy že jste „někdo", protože máte majetek, postavení, vliv, vzdělání atd. To je povyšování se, protože všechny tyto fragmen­ty existují jen „díky" svému opaku. Tedy chudým a bezmocným. Neřešte ostatní, zabývejte se sebou. Pokud budete mít jen zrnko opravdové víry, dokážete zázraky.

Řekli jsme si, že spasení (vykoupení, tedy cesta) vede pří­tomností, tedy prostřednictvím Syna - Ježíše Krista. Když jsem se o Ježíši Nazaretském zmiňoval na jiném místě, poukázal jsem na označení Ježíš Kristus. Nyní si to vysvětlíme podrobně.

V označení „Kristus" je určitý odkaz, nejen Kristus jako Spa­sitel, ale odkaz přímo související právě s ukřižováním, s křížem. Nalezneme to v řeckém písmenu „chí", které se píše „X" (Christos = Kristus). To znamená odkaz na kříž otočený právě tak, jak jsme se s ním již setkali. Pokud vnímáme Ježíše jako přítomnost, je pro zdůraznění přítomnosti umístěn právě na kříž (symbol), ale jinak, než se asi domníváte. Jedná se zde opět o využití symbolu Troji­ce. Tentokrát trojice symbolů - samotný Ježíš, střed kříže (prostor a čas této reality) a umístěním těla samotného Ježíše na kříži. To je ten symbol, který je symbolem v symbolu. Na většině křížů je Ježíš znázorněn již umučený, mrtvý, tedy visící na hřebech při­bitých v rukách. Toto je symbolem rozumu, toho, že je rozumem nepochopitelné toto bytí. Klíč vězí v mimosmyslovém vnímání (ženském způsobu), díky kterému tuto šifru odhalíte. Pokud zkou­máte symboliku polohy Ježíše na kříži, je na středu kříže umístěna jeho hlava, tedy hlavní oblast rozumu, ale také šesté brány. Pro­to je možné pochopit tento symbol s využitím mimosmyslového vnímání. Dále podpořeno symbolem zkřížených chodidel. Takto je symbolizováno ukřižování nejčastěji. Naleznete ale i symboly, kde je Ježíš živý. A o tom právě mluvíme. Ježíš je umístěn na kříži tak, že ve středu kříže je oblastí hlavního kříže svého těla, jehož středem je čtvrtá brána (čakra), tedy oblastí věčnosti, nekonečna a lásky. V tomto symbolu měl být předáván, věčně živý. Mnohdy je tento symbol podpořen zobrazením nohou Ježíše, které jsou přibity vedle sebe. Tedy rovností mužského a ženského principu ve stvoření. Neboť Ježíš Kristus je láska, nekonečná a věčná.

Neviděli jste takový kříž? Tak třeba v Praze je několikrát umís­těn v Chrámu sv. Víta v areálu Pražského hradu, už nad vchodem do chrámu jej můžete spatřit.

Ovšem zásahy církve ovládané mužským principem se nejvíce rozšířil symbol utrpení umučeného Ježíše, mrtvého. Což je para­doxně symbolem vítězství rozumu.

Ježíšův odkaz zůstává stále živý, svatý grál vydává svá tajem­ství ukrytá v symbolech i ve slovech. Vždyť si uvědomte, kde všude je skryt aspekt ženského principu. Výjimkou není ani samotná církev. Ta církev = žena. Nábo-ženství = žena. Ta svatá Trojice, ta Země, ta planeta, ta cesta a tak podobně...

Ukřižovaný Ježíš, respektive symbolika ukřižování, nám od­halí ještě jedno tajemství. Pokud rozdělíme lidské tělo na dvě poloviny - horní a dolní, pak horní je aspektem mužským a spodní ženským. Vrchní část, tedy tělo na kříži, jsme si osvětlili výše, pohleďme tedy na spodní část. Jde o Ježíšovy nohy!

Nohy vlastně hrály určitou roli již za jeho života, tedy veřej­ného působení. Vzpomeňme např. na to, jak mu Máří Magdalena umývala nohy, potírala je vonnou mastí a utírala je do svých vla­sů. Některé výklady to vysvětlují jako symbol jeho korunovace, pomazání ženstvím (panovníci bývali ustanoveni tzv. pomazá­ním hlavy). Tento aspekt později symbolizovaný křtem se proje­vil v ženském aspektu již dříve u Ježíšova vrstevníka Jana Křtitele (symbolizujícího raně křesťanského Buddhu, tedy vnitřní složku, ženství). Jan Křtitel křtil vodou, tedy ženským principem (informa­cemi). Není náhodou, že Jan Křtitel přišel právě o hlavu (centrum rozumu - mužský princip), kterou mu dal useknout král Herodes. 0 co tu jde? To je přesná otázka. Klíč je, jak jinak, ve slově. Ve slově jde. „Chůze" má v sobě mnoho skrytých významů. Především jde
pohyb, tedy výraz života. Chůze symbolizuje cestu. Naši přítom­nost na cestě, že po ní jdeme. Už to začíná být zřetelnější? Chůze souvisí s chápáním, s pochopením, tedy uchopením - vlastnictvím ve smyslu, že se s něčím ztotožňujeme, stává se to naší součástí. Např. ve výrazu, že spolu dva lidé „chodí". Nejde jen o to, že jdou spolu, ale především o to, že mají společnou cestu, zároveň je dů­ležité vnímat, že jdou vedle sebe (nejdou za sebou). Pokud spo­lu „chodíte", pak spolu vlastně „jste". Otázka „S kým teď chodíš?" je stejná jako „S kým teď jsi?" Zde je zcela zřejmá přítomnost (jsi)
úcta a pokora (vedle sebe, tedy v úrovni očí). Je zde ještě jed­no přirovnání: „S kým teď spíš?" Protože spát s někým je mnohovýznamový výraz, probereme to samostatně v kapitole o sexu. Všimněte si, jak se aspekt slova chůze používá. Říkáme: „To ti jde." - „Půjde to snadno." - „Potřebuju rozběhnout firmu, rozchodit počítač."

S čím souvisí chůze? Přece s chodidly. Chodidla nám umož­ňují chodit. Možná jste se setkali s někým, kdo říkal, že se mu při chůzi lépe učilo do školy. Někdo říká, že při běhání medituje. Jak to? Pokud běžíte, pak aktivujete tělo mnohem více, než když třeba sedíte u počítače nebo před televizí. Víte, že rozum je přímo spojen s tělem, a pokud musí řídit tělo, nezbývá mu už tolik ener­gie na „přemýšlení". Funguje to tak, že pokud běžíte volně, potom se dostává rozum do harmonie tím, že částečně ještě může pra­covat, ne však přemýšlet (nekonečný děj bez výsledku). Můžete rozum využívat přirozeným způsobem. Nemá už tolik kapacity, aby převzal vládu (rozhodování, hlavní slovo), protože také řídí všechny procesy v těle. Čím rychleji běžíte, tím více se tělo dožadu­je jeho pozornosti a nezbývá už žádná na přemýšlení. Kouzlo toho, že po sportu máte „čistou hlavu", spočívá právě v tom. Pokud bě­žíte volně, máte rozum v harmonii s tělem (opak je usilovné pře­mýšlení vsedě u počítače). Pokud běžíte naplno, pak je přemýšlení zcela nemožné. Potom totiž rozum plně využívá tělo. To nezna­mená, že na nic nepřijdete, naopak. Po plné zátěži máte otevřené vnímání a komunikaci prostřednictvím duše (podobně jako při usí­nání). Můžeme to nazvat inspirací, vnuknutím nebo zjevením. Jen to zkuste, budete překvapeni.

Jsou to přirozené procesy. Při rozčílení lidé také říkají, že se musí projít. Říká se, že když se vám něco přihodí, že to mu­síte „rozchodit". Chůze (běh) jako meditace totiž využívá chodidel jako uší, naslouchá lehkým vibracím matky Země. Chodidla slyší Zemi. Je to opět ženský způsob, tedy intuitivní, mimosmyslový, jemnohmotný a inspirativní. Proto ženy tak rády chodí bosé. Vní­mají mnohem intenzivněji své propojení, stejně jako děti. Nezaka­zujte dětem chodit bosé, znásilňujete tím jejich přirozené spojení se Zemí, s matkou stvoření.

Tento prožitek znásobíte při chůzi vodou (Ježíš chodil po vodě), brouzdání se ranní rosou bosýma nohama. Jen to zkuste. Jde o styk těla se zemí, nohy - chodidla se zemí. Již víte, že jsme si rozděli­li energetické brány (čakry) na lidském těle. Na chodidlech jsou reflexní místa, která odpovídají těmto jednotlivým branám těla, právě díky této souvislosti jsou chodidla tak zásadní částí lidského těla (jinými slovy, jak jsem již uvedl dříve, vše je v lidském těle stejně důležité, jde jen o to, zda máte dostatek „informací").

Sám Ježíš umýval nohy svým učedníkům. Toto je opět mnohovýznamový čin. Vnímejte ho nyní jako čin, kterým Ježíš svým učedníkům harmonizoval prostřednictvím chodidel energetický systém těla (čakry), tedy umožnil jim být uvnitř v jednotě. Prá­vě tím, že se Ježíš dotýkal jejich nohou, jim předal „moc" a víru, která se tak stala jejich součástí. Tím, že toto učinil právě prostřed­nictvím chodidel, nalézáme opět znamení směřující k ženskému aspektu.

Chodidla při chůzi mají tedy mnohem větší význam, než jste jim možná dosud přisuzovali. Možná znáte symboliku vykračo­vání pravou nohou, která pochází z ukrytých zednářských učení. Svobodní zednáři (stavitelé chrámu lidství) také rozlišují způso­by chůze dle svého postavení v řádu (zasvěcení). Chůze, tedy stří­dání levé nohy (ženský princip) a pravé nohy (mužský princip), naplňuje existenci a důležitost obou principů ve tvoření, což po­hyb představuje, symbolizuje. Všimněte si, že pokud se zvířata po­třebují maximálně rychle pohybovat, pak dochází nikoliv ke stří­dání levé a pravé, ale k společnému pohybu předních a zadních končetin.

Co nám tedy symbolizují nohy Ježíše na kříži? Jeho chodidla jsou překřížena do tvaru kříže „X", hřeb je přibit v oblasti, která odpovídá čtvrté bráně těla tak, jak je i samotný Ježíš na středu kří­že ve tvaru „+". Jeho levá noha je pod pravou, tedy ženský princip je uvnitř a mužský navenek.