Zpracování minulých zranění

Děti, stejně jako dospělí, se občas potřebují vrátit ke starým událostem, aby se zbavily bolesti, která se k nim váže. Pokud přítomná situace evokuje starou bolest, dítě ji znovu prožívá a často si to ani neuvědomuje. Malé děti si neuvědomí, do jaké míry se současný vztek vztahuje k minulé události, a dokáží být důvtipnými terapeuty sami sobě. Děti umí geniálně vytvářet situace, ve kterých vyjádří své emoce, pokud jim s láskou nasloucháme. To ilustruje další příběh.

Povídaly jsme si s Michalou v obývacím pokoji u ní doma a její sedmiletý syn Vilík a tříletá dcerka Dora si hrály venku. Najednou jsme slyšely, jak Dora pláče. Vyšly jsme s Michalou ven a uviděly Dořinu tříkolku ležet povalenou v trávě. Vilík nám ohlásil, že sestře tříkolku odhodil.
Michala se rozzlobila a hubovala ho: „Jak tě mohlo napadnout ji odhazovat?"
„Protože ty to tak děláš," křičel Vilík.
„To neznamená, že to můžeš dělat ty," ječela Michala.
Užasla jsem, jak chytře si Vilík vzpomněl na dřívější zraňující situaci, aby ji mohl překonat. Když Michala svolila, že jí mohu pomoci zvládnout synovu spontánní terapeutickou akci, položila jsem jí klidně ruku na rameno a připomněla jsem: „Ať se tu děje teď cokoli, je to o Vilíkovi."
Vilík pak vyložil karty na stůl. „Když jsme byli na výletě, hodilas mi na zem kolo a rozbila ho!" řekl, díval se na matku a začal plakat.
Michala uznala jeho zlost tím, že řekla: „Hodila jsem tvé kolo na zem. Vidím, že jsi smutný a rozzlobený. Chceš, abych tvé věci neničila."
Vilík pokračoval: „Zlobila ses na dědu a kvůli tomu jsi hodila na zem moje kolo. To není fér!"
Michala byla ráda, že Vilík projevil tím výbuchem své zadržované emoce, a tak naslouchala a neodporovala. „Máš pravdu," řekla, „nebylo to ode mne fér. Vybila jsem si vztek na tvém kole." Vilík v té chvíli sebou hodil na zem a vzlykal. Pak téměř tak náhle, jak začal, také skončil svou „terapii" a řekl: „Fajn, už můžeme jít do parku." A to jsme měli odpoledne v plánu.

Vilík dokonce ani nepotřeboval objasňovat svůj hněv, protože se hned přesunul do neobviňujících pocitů (smutek a slzy) sám od sebe, jakmile viděl, že maminka mu neodporuje. Děti se často vzpamatují velmi rychle, když spolupracujeme a nejdeme proti jejich myšlení. Děti tím, co vyjadřují, dělají a jak se chovají, často udržují svou emocionální rovnováhu. Na rozdíl od předchozího příběhu nemáme většinou možnost rozpoznat, z čeho se dítě snaží vzpamatovat. Vyvíjející se dítě má svůj vlastní způsob emocionální očisty, ať již hrou, u společné večeře, před spaním či v parku. Obvykle je naprosto spokojené, protože si to dělá po svém a protože má možnost zbavit se ublížení.